Doporučujeme
Seznam článků
Zvláštní povolání karmelitánského laika
17. Duchovní život – neboli život podle Ducha – začíná iniciativou Otce, který prostřednictvím Syna a v Duchu dává každému muži nebo každé ženě svůj život a svou svatost a každého volá, aby žil v tajemném vztahu společenství s osobami Nejsvětější Trojice. Bůh přichází hledat člověka a přitahuje ho k sobě a k svému Synu.24 Duch ho vyzývá, aby obrátil svou pozornost k Bohu, naslouchal jeho hlasu, přijímal jeho Slovo a otevřel se jeho přetvářejícímu působení. Když karmelitánský laik hledá Boha a je poslušný vůči Kristu jako svému Pánu, jde o Duchem podnícenou odpověď na Boží hlas v přátelském rozhovoru, který Bůh ve Slově, jež se stalo tělem, navazuje s každým člověkem.25 Proces duchovního růstu terciáře začíná úkonem víry, která jej vede k přijetí Ježíše a jeho velikonočního tajemství za smysl vlastní existence a k touze po přijetí Ježíšových naučení, po zaměření se na něj víc než na sebe sama. Takto zakořeněni v Boží milosrdné lásce se karmelitánští laici připravují k „výstupu na horu Karmel,“ jejímž vrcholem je Ježíš Kristus.26
18. „Výstup na horu (Karmel)“ vyžaduje od laika na prvním místě, aby následoval Ježíše Krista celou svou bytostí a sloužil mu „věrně s čistým srdcem a dobrým svědomím.“27 Ježíšův duch by měl jeho osobu pronikat do té míry, aby mohl opakovat se svatým Pavlem: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus,“28 takže se veškeré jeho jednání bude dít „na slovo Páně.“29
19. Ježíš se má postupně stávat nejdůležitější osobou jeho existence. To znamená (budovat) osobní, vřelý, láskyplný, stálý vztah s Ježíšem. Tento vztah, živený eucharistií, liturgickým životem, Písmem svatým a modlitbou v jejích rozmanitých formách, vede terciáře k poznávání Ježíše v bližních a v každodenních událostech a pobádá ho, aby na cestách světa dosvědčoval výraznou Ježíšovu přítomnost.
20. Od Otce vycházející povolání následovat – prostřednictvím životodárného působení Ducha svatého – Krista se uskutečňuje v plné příslušnosti k církvi. Svátostí křtu, která každého činí údem Ježíšova tajemného těla, je terciář povolán ke svatosti. Jeho největší důstojnost tkví v tom, že v sobě má sám božský život a Boží lásku, kterou do jeho srdce vylévá Duch.30 Takto může spolu s ostatními podle povolání a darů každého přispívat k velkolepému dílu budování jediného Kristova těla.31
21. Lidská přirozenost, pro své nedostatky slabá a omezená, se nechává vést Božím působením a volí život stále hlubšího obrácení. Toto obrácení zasahuje člověka po celý jeho život a na všech rovinách a znamená radikální změnu orientace a zaměření se k postupnému přetvoření. Pod vedením Ducha se terciáři snaží překonávat na své cestě překážky a udržovat si odstup ode všeho, co by je chtělo odvést od výstupu k vrcholu. I když připouštějí (svá) možná omezení a svízele, snaží se bez váhání a bez odbočování kráčet ke zvoleným ideálům.32
22. „Výstup na horu“ v sobě zahrnuje zkušenost pouště, v níž živý plamen lásky Boží karmelitánského laika přetvořuje a odpoutává ho ode všeho, ano i od představy, kterou si udělal o Bohu, i ta se očišťuje. Obléknutím se v Krista začíná zářit jako živý Kristův obraz, v něm se stal novým stvořením.
23. Toto postupné přetváření uschopňuje terciáře lépe rozpoznávat znamení časů a Boží přítomnost v dějinách. Posiluje v něm smysl pro bratrství a také vážné a rozhodné úsilí ve prospěch přetvoření světa.