TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Dnes slaví své 68. narozeniny bratr Prokop Zboroň O.Carm. z pražské komunity... je ve vážném stavu v umělém spánku v nemocnici... prosíme o modlitbu za něj i za celé společenství...
Odvahu, odvahu, mé dcery! Vzpomeňte si, že Bůh nikomu neukládá víc utrpení, než jaká může snést, a že Jeho Majestát stojí při těch, kdo jsou sklíčeni. Nuže, jedno je jisté, že není čeho se bát, nýbrž důvěřovat v jeho milosrdenství, které jednou odhalí veškerou pravdu (…). Když si navzájem pomůžete, pomůže vám i dobrý Ježíš, který i když zrovna spí na moři, když se zvedne bouře, utiší vítr. Chce, abychom jej prosily, a má nás tolik rád, že vždy hledá, v čem by nám prospěl. Kéž je navždy požehnáno jeho jméno, amen, amen, amen.
(Terezie od Ježíše, dopis bosým karmelitkám do Sevilly, 31. ledna 1579; D 270,2.3, pracovní překlad Vojtěcha Kohuta)
Ve středu oslavil papež František 54. výročí svého kněžského svěcení, zítra – 17. 12. 2023 – oslaví své 87. narozeniny. S vděčností za jeho službu přinášíme jeden z jeho charakteristických textů z poslední doby, text o Králi, na jehož narození čekáme…
Podle Ježíšových kritérií jsou jeho přáteli ti, kteří mu posloužili v těch nejslabších lidech. To proto, že Syn člověka je zcela jiný Král (…) Je to Král citlivý na problém hladu, na potřebu domova, Král vnímavý k nemoci a věznění: to všechno jsou stále velmi aktuální skutečnosti. Hladovějící, lidé bez domova, často oblečení, jak jen mohou, se tísní na našich ulicích: setkáváme se s nimi každý den. A co se týče nemoci a vězení, všichni víme, co znamená být nemocný, dělat chyby a nést následky.
Člověk je požehnaný, když na tuto bídu odpovídá láskou, službou – když se neodvrací, ale dává najíst a napít; když poskytuje ošacení a přístřeší; když navštěvuje; jedním slovem: když je nablízku potřebným. Ježíš, náš Král, který se nazývá Synem člověka, má své oblíbené sestry a bratry v těch nejkřehčích ženách a mužích. Jeho „královská síň“ je postavena tam, kde jsou lidé trpící a potřební. Toto je „dvůr“ našeho Krále. A styl, kterým se mají vyznačovat jeho přátelé, je jeho vlastní styl: soucit, milosrdenství a něha, které zušlechťují srdce a stékají jako olej na rány těch, kdo jsou zraněni životem.
(papež František a Mons. Paolo Luca Braida, úryvek z promluvy při „Anděl Páně“ o slavnosti Ježíše Krista Krále, 26. listopadu 2023)
Záznam svatořečení bl. Tita Brandsmy, O.Carm., v neděli 15. 5. 2022 v 10 hodin s anglickým komentářem a překladem můžete zhlédnout
ZDE>>>
Anno Brandsma se narodil roku 1881 v nizozemském Frísku. Roku 1898 vstoupil na Karmel a jako řeholní jméno přijal jméno svého otce – Titus. Časné sliby složil v říjnu 1899, na kněze byl vysvěcen 17. června 1905. Zabýval se studiem filozofie a mystiky. Spolupracoval při zakládání katolické univerzity v Nijmegen (1923), později se stal jejím rektorem.
Ve 30. letech otevřeně kritizoval nacistickou ideologii, během okupace Holandska hájil svobodu katolického tisku a novinářské práce vůbec. V lednu 1942 byl uvězněn, 26. července 1942 byl usmrcen fenolovou injekcí v koncentračním táboře Dachau. Za blahoslaveného byl prohlášen roku 1985. V češtině je dostupný jeho životopis od autorské dvojice Scapin – Secondin (KNA 1994).
Svatořečen bude papežem Františkem v Římě v neděli 15. května 2022.
Během audience udělené prefektovi Kongregace pro kauzy svatých Marcellu Semerarovi 25. listopadu 2021 schválil papež František ke zveřejnění dekret týkající se zázraku připisovaného přímluvě bl. Tita Brandsmy (vlastním jménem Anno Sjoerd), kněze a karmelitána, který se narodil 23. února 1881 v Bolswardu v Nizozemí a byl zabit fenolovou injekcí 26. července 1942 v Dachau v Německu. Šlo o zázrak vyléčení z metastáz melanomu mízních uzlin člena karmelitánského řádu v Palm Beach v USA v roce 2004.
Zdroj: CITOC News 99/2021
22. října si spolu s celou církví připomínáme svatého Jana Pavla II. (*1920, pontifikát 1978–2005). Pastýře, který s obrovským nasazením pečoval o univerzální církev. A zároveň pastýře, který s nemenším nasazením – postupně jako farář, krakovský arcibiskup i papež – osobně, konkrétně a s velkou něhou doprovázel jednotlivce.
Politická funkce a odpovědnost ve skutečnosti představuje trvalou výzvu pro všechny, kdo dostávají mandát, aby sloužili své zemi, aby chránili ty, kdo v ní žijí, a usilovali o nastolení podmínek pro důstojnou a spravedlivou budoucnost. Pokud se politika praktikuje tak, že je respektována základní úcta k životu, ke svobodě a k lidské důstojnosti, může se skutečně stát výsostnou podobou lásky.
V této souvislosti stojí za zmínku „blahoslavenství pro politika“, jak je předložil vietnamský kardinál François-Xavier Nguyễn Vãn Thuận, který zemřel v roce 2002 a byl věrným svědkem evangelia:
Blahoslavený politik, který si je velmi dobře vědom významu své role a do hloubky rozumí jejímu obsahu.
Blahoslavený politik, který je příkladem důvěryhodnosti.
Blahoslavený politik, který usiluje o obecné dobro, a nikoli o svůj vlastní zájem.
Blahoslavený politik, který zůstává věrný a důsledný.
Blahoslavený politik, který uskutečňuje jednotu.
Blahoslavený politik, který se zasazuje o radikální změnu.
Blahoslavený politik, který umí naslouchat.
Blahoslavený politik, který nemá strach.
(papež František, Poselství k 52. světovému dni míru, 1. ledna 2019)
Při hostině v domě farizeje Šimona se odehrává překvapivě konfliktní scéna: je tu vystaven srovnání zbožný člověk a prostitutka, mocný muž a bezejmenná žena, zákon a vůně, pravidlo a láska. Sestra Marie z františkánské poustevny v Campello sul Clitunno opakovala svým sestrám: „Opusťte pravidlo pokaždé, když je v protikladu k lásce. Naším jediným pravidlem je láska.“ Jenom evangelium je schopno představit takový neočekávaný konflikt, v němž vyhrává vůně, prostitutka, něžnost. (…)
Ježíš, který si odnesl pohnutí, které v něm vyvolala ona žena, na to nezapomene: při poslední večeři zopakuje gesto té neznámé a zamilované hříšnice – bude svým učedníkům umývat nohy a utírat je. Je v tom něco velkolepého a dojemného: Bůh napodobuje gesta jakési ženy.
(Ermes Ronchi /*1947/, Klíčové otázky evangelia, meditace pronesené při duchovních cvičeních pro papeže Františka a římskou kurii, 2016)
Zakládat vše jenom na sobě znamená se limitovat, protože naše já je malé a omezené. Člověk tím limituje svého ducha, který je stvořen pro nekonečno, pro Boha. Čím víc spoléháme sami na sebe, tím méně jsme flexibilní. Nedokážeme pak rozlišit cestu, kudy k nám přichází Bůh. Čím více lpíme na bezpečných cestách, které známe, tím víc riskujeme, že opustíme milující náruč, která se nám otvírá, aby nás přijala a nesla na této úzké cestě.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Radikální následování, bezpodmínečné putování s Ježíšem znamená: zanechat všeho, neklást si žádné omezující podmínky, vsadit všechno na jedinou kartu, jít za Ježíšem – tak, prostě a doslova – aniž tušíme, kam nás povede. To, co udělají první učedníci, je rozhodný, i když jistě ne do všech detailů promyšlený poslušný souhlas s Ježíšovým pokynem. Je to něco, co je v linii dokonalého ano „služebnice Páně“… Kdyby Maria své ano omezila, pak by tím položila překážky do cesty Božímu Slovu… A tak je i ano učedníků, kteří všechno opouštějí, nejprve ano doslovné, nedvojsmyslné, jak to také odpovídá slovní podobě Ježíšova volání. Až toto východisko umožňuje a ospravedlňuje výklad „duchovní“: i ti, kdo vydělávají, kdo disponují pozemským bohatstvím, se mají chovat tak jako by nevlastnili nic, to jest jako kdyby dali veškeré své jmění poslušně do služby Pánu.
(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Kněžská spiritualita)
Moje milá malá sestro Růženko,
jsem rád, že se Vám vede lépe. Nic se nenamáhejte. My si myslíme, že Bůh je odkázán na naše výkony, jinak že nás nemůže milovat. A on chce, abychom před ním stáli s prázdnýma rukama, aby nás mohl obdarovat. Když jsme plni našich vlastních výkonů, myslíme si, že je to naše zásluha. Ale pak nás Bůh nemůže obdarovat, protože v nás není volné místo pro jeho dary. To je, myslím, smysl věty ve vašich Konstitucích – být volný pro Boha. Naše já je největší překážkou pro působení Boha v nás. Nekroužit kolem tohoto já, ale vycházet ze sebe, být „prázdný“ pro Boha a jeho působení v nás.
(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 27. ledna 1998)