KARMEL

Ve středu oslavil papež František 54. výročí svého kněžského svěcení, zítra – 17. 12. 2023 – oslaví své 87. narozeniny. S vděčností za jeho službu přinášíme jeden z jeho charakteristických textů z poslední doby, text o Králi, na jehož narození čekáme…

Podle Ježíšových kritérií jsou jeho přáteli ti, kteří mu posloužili v těch nejslabších lidech. To proto, že Syn člověka je zcela jiný Král (…) Je to Král citlivý na problém hladu, na potřebu domova, Král vnímavý k nemoci a věznění: to všechno jsou stále velmi aktuální skutečnosti. Hladovějící, lidé bez domova, často oblečení, jak jen mohou, se tísní na našich ulicích: setkáváme se s nimi každý den. A co se týče nemoci a vězení, všichni víme, co znamená být nemocný, dělat chyby a nést následky.
Člověk je požehnaný, když na tuto bídu odpovídá láskou, službou – když se neodvrací, ale dává najíst a napít; když poskytuje ošacení a přístřeší; když navštěvuje; jedním slovem: když je nablízku potřebným. Ježíš, náš Král, který se nazývá Synem člověka, má své oblíbené sestry a bratry v těch nejkřehčích ženách a mužích. Jeho „královská síň“ je postavena tam, kde jsou lidé trpící a potřební. Toto je „dvůr“ našeho Krále. A styl, kterým se mají vyznačovat jeho přátelé, je jeho vlastní styl: soucit, milosrdenství a něha, které zušlechťují srdce a stékají jako olej na rány těch, kdo jsou zraněni životem.

(papež František a Mons. Paolo Luca Braida, úryvek z promluvy při „Anděl Páně“ o slavnosti Ježíše Krista Krále, 26. listopadu 2023)

Záznam svatořečení bl. Tita Brandsmy, O.Carm., v neděli 15. 5. 2022 v 10 hodin s anglickým komentářem a překladem můžete zhlédnout

ZDE>>>

Anno Brandsma se narodil roku 1881 v nizozemském Frísku. Roku 1898 vstoupil na Karmel a jako řeholní jméno přijal jméno svého otce – Titus. Časné sliby složil v říjnu 1899, na kněze byl vysvěcen 17. června 1905. Zabýval se studiem filozofie a mystiky. Spolupracoval při zakládání katolické univerzity v Nijmegen (1923), později se stal jejím rektorem.

Ve 30. letech otevřeně kritizoval nacistickou ideologii, během okupace Holandska hájil svobodu katolického tisku a novinářské práce vůbec. V lednu 1942 byl uvězněn, 26. července 1942 byl usmrcen fenolovou injekcí v koncentračním táboře Dachau. Za blahoslaveného byl prohlášen roku 1985. V češtině je dostupný jeho životopis od autorské dvojice Scapin – Secondin (KNA 1994).

Svatořečen bude papežem Františkem v Římě v neděli 15. května 2022.

Během audience udělené prefektovi Kongregace pro kauzy svatých Marcellu Semerarovi 25. listopadu 2021 schválil papež František ke zveřejnění dekret týkající se zázraku připisovaného přímluvě bl. Tita Brandsmy (vlastním jménem Anno Sjoerd), kněze a karmelitána, který se narodil 23. února 1881 v Bolswardu v Nizozemí a byl zabit fenolovou injekcí 26. července 1942 v Dachau v Německu. Šlo o zázrak vyléčení z metastáz melanomu mízních uzlin člena karmelitánského řádu v Palm Beach v USA v roce 2004.

Zdroj: CITOC News 99/2021

22. října si spolu s celou církví připomínáme svatého Jana Pavla II. (*1920, pontifikát 1978–2005). Pastýře, který s obrovským nasazením pečoval o univerzální církev. A zároveň pastýře, který s nemenším nasazením – postupně jako farář, krakovský arcibiskup i papež – osobně, konkrétně a s velkou něhou doprovázel jednotlivce.

Pánovy ruce jsou spokojené, když žehnají a rozdělují chléb. Troufl bych si říci, že Pán se vydává pouze v činech, které může vykonat svýma rukama: když žehná, uzdravuje, utěšuje, rozděluje, podává pomocnou ruku a pozvedá, myje nohy, ukazuje rány, nechává se zraňovat… Pán neoplývá přebytkem slov ani nekoná strojená gesta. Ježíš chce být všemocný, když svýma rukama láme chléb.
Slavnost Těla a Krve Páně je slavností rukou: Pánových a našich. „Svatých a ctihodných,“ zraněných Ježíšových rukou, které dále žehnají a rozdělují chléb Eucharistie. Našich rukou, nuzných a hříšných, které se pokorně napřahují, aby s vírou přijaly Kristovo tělo.

(Jorge Mario Bergoglio /1936-2025/, promluva o slavnosti Těla a Krve Páně 2001)

Pane Ježíši, souhlasím s tím, aby ses mě zmocnil a vedl mě nevýslovnou mocí svého Těla, k němuž budu připoután, k samotám, kam bych se sám nikdy neodvážil vystoupat. Instinktivně, tak jako každý člověk, bych si tu na vybraném vrcholu rád vztyčil stan. Stejně jako všichni moji bratři, i já se bojím příliš tajemné a příliš nové budoucnosti, k níž mě žene čas. A pak se spolu s nimi v obavách ptám, kam směřuje život… Kéž mě toto společenství chleba s Kristem oděným silami, které rozšiřují svět, osvobodí od mé bázlivosti a netečnosti! Vrhám se, můj Bože, do víru Tvého slova, do víru zápasů a sil, v nichž se bude rozvíjet má schopnost uchopit a zakusit Tvou svatou Přítomnost. Kdo vášnivě miluje Ježíše skrytého v silách, které dávají Zemi růst, toho Země mateřsky pozvedne do své obrovské náruče a nechá ho pohlížet na Boží tvář.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem. Přijímání; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)

Veškeré naše potíže, ať už jsou jakékoli, lze použít k dobrému: jsou spásonosné. Mnozí světci zakoušeli různé stupně duševního trápení, včetně úzkostí. Jejich bolestná zkušenost přinášela hluboké duchovní účinky nejen pro ně samotné, ale i pro druhé. Tvoje úzkost je pravdivá na rovině pociťované zkušenosti, ale hlouběji, na rovině ducha a víry, se může dít něco docela jiného. I uprostřed úzkostí lze zakoušet Boží lásku a zachovat si víru.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Ve vnitřní krizi se projeví, čemu nebo komu člověk důvěřuje. Když jsem nastaven tak, že všechno je špatně a nějak holt přežívám, tak mne každá krize semele. Když bude krizi čelit člověk, který v hloubi důvěřuje, že to nějak zvládne, a snaží se hledat pomoc, tedy spoléhá na lidské schopnosti své i druhých, tak má šanci krizí projít a ještě si z ní něco odnést. Bude-li tento člověk věřící, bude-li důvěřovat, že v krizi není sám v tom transcendentálním smyslu, může to být velmi silná vzpruha.
My někdy říkáme takovou tu mantru, že se za to budeme modlit. Co to znamená? Možná právě snahu v modlitbě nebo meditaci otvírat prostor, předkládat Bohu, jak na tom jsem. Otevírám prostor Někomu, komu věřím, že může vstoupit – třeba skrze nějakého člověka – a tu krizovou situaci přeformátovat. Taková modlitba není přemlouváním Pána Boha, ale důvěryplným povzdechem, že tou situací potřebujeme nějak projít, zvládnout ji. Stáváme se tak zároveň otevřenými, aby pomoc mohla přijít. Nevěřící bude vzpomínat, že potkal kámoše a najednou se něco vyjasnilo. Věřící si vděčně uvědomí, že mu ho musel poslat do cesty sám Bůh.

(Petr Glogar /*1959/, úryvek z knižního rozhovoru Všechno začíná v nás, 2025)

Ó propasti, věčná Trojice, ó Božství, hluboké moře! Co většího jsi mi, Bože, mohl dát než sám sebe? Ty jako roucho zakrýváš mou nahotu; ty sytíš pokrmem své sladkosti náš hlad, neboť jsi sladký bez nejmenší hořkosti. Ó věčná Trojice!

(Kateřina Sienská /1347–1380/, Rozmluva s Boží prozřetelností)