KARMEL

Ze života se stává nesnesitelné břemeno, kdykoli ztratíme kontakt s přítomností milujícího Spasitele a vidíme jen hlad, který je třeba utišit, nespravedlnost, kterou je třeba pojmenovat, násilí, jež je třeba překonat, války, jež je třeba zastavit, a osamělost, které je třeba se zbavit. To všechno jsou kritické otázky a křesťané se musejí snažit je řešit. Jakmile však náš zájem nepramení z osobního kontaktu s živoucím Kristem, ihned pocítíme neúnosné břemeno. (…)
Ježíšova naprostá, neomezená, nezištná účast na utrpení světa nám otevřela možnost žít v tomto světě a čelit jeho bolestné realitě, aniž bychom se stali její obětí. To měl také Ježíš na mysli, když se modlil za své učedníky: „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého.“

(Henri Nouwen /1932–1996/, Cesta pokoje)

Většinu zajímala otázka: Přežijeme lágr? Neboť nepřežijeme-li ho, pak nemá toto utrpení žádný smysl. Naproti tomu mne trápila jiná otázka: Má celé toto utrpení, to umírání kolem nás, nějaký smysl? Neboť nemá-li jej, pak by nakonec nemělo smysl ani přežití lágru. Neboť život, jehož smysl stojí a padá s tím, zda si jej uchovám, nebo ne, tedy život, jehož smysl závisí na milosti takové náhody, takový život by vlastně nemělo vůbec cenu žít.

(Viktor E. Frankl /1905–1997/, A přesto říci životu ano; 1945)

Neplavil jsem se po mořích
a přece sedím v lodi
nade mnou nebe ve mně hřích
dva věrní lodivodi

Namísto stěžně vztyčen kříž
tak pořád doufám že mě něžně
nad vodou podržíš

(Ivan Martin Jirous /1944–2011/, Magorovy labutí písně; verše z valdického vězení)

Někteří lidé si myslí, že duchovní, kteří se vyjadřují k politickým záležitostem, by se měli věnovat jen bohoslužbám ve svých kostelech a přenechat společenské a politické záležitosti politikům. Jako příslušníci církve bychom se měli spokojit s modlitbou a chválením Boha, a pokud máme nějaké názory na politické či ekonomické záležitosti, nemá to nic společného s křesťanstvím.
Potíž tohoto pohledu spočívá v tom, že jediný Bůh, k němuž se modlíme a jehož uctíváme, se o tyto ekonomické záležitosti stará: říká, že je Bohem chudých. Říká, že je Bohem spravedlivých, a to znamená, že straní bezmocným a utlačovaným, vdově a sirotkovi, a staví se proti jejich utlačovatelům. Bůh, který se s námi setkává v Bibli – a především v Ježíši Kristu – nám říká, že nemůžeme být s ním, nemůžeme ho upřímně uctívat nebo o něm pravdivě mluvit, pokud nejsme solidární s chudými.

(Herbert McCabe OP /1926–2001/, Bůh, Kristus a my)

Z iniciativy papeže Františka si již poosmé připomínáme Světový den chudých, těch, kteří „mají v Božím Srdci výsadní postavení až do té míry, že tváří v tvář jejich utrpení je Bůh ‚netrpělivý‘, dokud jim nezjedná spravedlnost“…

Poselství Svatého otce Františka k 8. Světovému dni chudých naleznete ZDE>>>

Volejte k Bohu dnem i nocí, obtěžujte ho vytrvalou modlitbou, která je ve skutečnosti jen jiným výrazem lásky. A tato věrnost v lásce bude muset někdy snést i jeho mlčení, aniž bychom o něm kdy pochybovali, stejně jako přijímáme to, že naši blízcí mohou někdy mlčet, a nenapadne nás o nich pochybovat. (…)
Terezka říká: „Zdá-li se mi, že na mě zapomíná, dobrá, má v tom volnou ruku, protože já už nepatřím sobě, ale jemu… Spíš se unaví on, když mě nechá čekat, než já čekáním na něho.“ (…) Jak mě tato důvěra dojímá!

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha; citace z Tereziina dopisu č. 103)

Co může být veselejšího než nekonečno a věčnost? Vědomí toho, že jsem sice proti těm kategoriím nic, ale přesto je se mnou počítáno, protože ani nekonečno a věčnost nesnáší monolog, je to dialog a ten chce být veden člověkem, lidské oko bylo stvořeno, aby vidělo, lidský mozek, aby byl kropenkou, ve které nekonečno a věčnost smočí svoje prsty.

(Bohumil Hrabal /1914–1997/, Radost z myšlení – radost z tvoření)

Pohleď, jak se stal opovrhovaným kvůli tobě, a následuj ho, staň se pro něho opovrhovanou na tomto světě. Velmi urozená královno, když toužíš následovat svého Snoubence, krásnějšího nad všechny lidské syny, který se pro tvou spásu stal nejbídnějším z lidí, opovrženým, zbitým a po celém těle mnohokrát zbičovaným a umíral v mukách kříže: pohleď, uvažuj a nazírej.
Budeš-li trpět spolu s ním, budeš s ním i kralovat; budeš-li s ním cítit bolest, budeš se s ním i radovat, budeš-li s ním umírat na kříži utrpení, budeš s ním v záři svatých vlastnit nebeský příbytek a tvé jméno bude zapsáno v knize života.

(sv. Klára /1194–1253/, druhý list adresovaný sv. Anežce České /1211–1282/)

Lidé si často stěžují na „roztržitost“ při modlitbě. Jejich mysl se zatoulává k nejrůznějším věcem. To je téměř vždy způsobeno tím, že se modlíte za něco, co ve skutečnosti zase tak moc nechcete; jen si myslíte, že by bylo správné, úctyhodné a „zbožné“ to chtít. Tak se oduševněle modlíte za velké, ale vzdálené věci, jako je mír v Severním Irsku nebo aby se tetička uzdravila z chřipky – a přitom vám tyto věci ve skutečnosti na srdci příliš neleží. Nejspíš by měly, ale neleží. Vaše modlitba je pak rychle narušena roztržitostí pramenící z toho, co opravdu chcete – řekněme povýšení v práci. Roztržitost, to jsou téměř vždy vaše skutečné touhy dobývající se do vaší modlitby na místo povznášejících, ale falešných přání. Pokud jste roztržití, nechte se svou roztržitostí dovést až ke svým skutečným přáním, z nichž pochází, a modlete se za ně. Když se budete modlit za to, co opravdu chcete, určitě nebudete roztržití. Lidé na potápějící se lodi si nestěžují na roztržitost.
Nevadí, jestli se vaše modlitba zdá být „sobecká“ nebo dětinská. Pokud v ní budete upřímní a uznáte, že nejste moc altruističtí, že vám opravdu leží na srdci vaše vlastní zájmy, pokud se pokusíte být takovými, jací jste, a přiznáte to, mohu vám slíbit, že vás svatý Duch povede k hlubšímu porozumění tomu, kým jste a co opravdu chcete.

(Herbert McCabe OP /1926–2001/, Bůh, Kristus a my)

Křesťanská láska a odpuštění se musí vtělit do našeho každodenního života, nemůže zůstat pouhou teorií. Jsme povoláni milovat skutečné lidi kolem nás, kteří nejsou dokonalí a nemusejí nám být vždy příjemní ani sympatičtí. Život ve společenství a zralost předpokládá, že budeme vzájemně přijímat své slabosti a zvláštnosti, prostě všechno, co namáhá naši trpělivost, co vyvolává třenice a konflikty.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)