Doporučujeme
Mám strach z onoho církevního vlastenectví, jež se vyskytuje v katolických kruzích. Chápu vlastenectví jako cit přisuzovaný určité pozemské vlasti. Mám z něho strach, protože se bojím, že se jím nakazím. Ne proto, že by církev dle mého mínění nebyla takového citu hodna, ale proto, že v sobě nechci žádný cit toho druhu mít. Slovo „chtít“ tu není to pravé. Vím, s jistotou cítím, že veškerý cit toho druhu, ať má jakýkoli předmět, je pro mne zhoubný.
Někteří svatí schvalovali křížové výpravy, inkvizici. Nedokážu to posuzovat jinak, než že se mýlili. Nedokážu se zříct světla svědomí. Pokud mám za to, že v jednom bodě vidím jasněji než oni, já, jež stojím tak daleko pod nimi, pak musím přiznat, že v tomto bodě byli zaslepeni čímsi velmi mocným. Tím čímsi je církev jakožto společenská entita.
(Simone Weilová /1909–1943/, dopis J. M. Perrinovi OP, snad leden 1942)
Člověk by musel být slepý, aby si nevšiml, že Tereziina nauka ‚malé cesty‘ se nápadně podobá základním tezím reformace a že obsahuje odvážnou a jistou odpověď církve na protestantskou spiritualitu. Odmítnutí starozákonní mentality ospravedlnění na základě skutků; zboření veškeré vlastní dokonalosti, aby bylo vytvořeno místo pro Boží dokonalost v člověku; … to vše jsou linie, které spojují Terezii a reformátory.
(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, Therese von Lisieux: Geschichte einer Sendung, 1950)
Nejednota, na niž narážíme, není totéž co rozmanitost. Stejně jako to není totéž co hřích. Souvisí však s oběma. Rozdělení křesťanů nevzniká ze slabosti, z toho, že by lidé nebyli dost oddaní Kristu. Vzniká z toho, že se lidé snaží být věrní evangeliu, přičemž jsou tak zaměřeni na své vlastní úsilí, až se stanou slepými k úsilí ostatních. K rozdělení v církvi dochází, když jsou dobří lidé tak intenzivně zaujati svou vlastní teologií, svou vlastní interpretací evangelia, že ztratí ze zřetele jednotu. Rozmanitost v církvi je skvělá a nezbytná věc. Ale stejně jako mnoho jiných skvělých a nezbytných věcí představuje i určité nebezpečí: může způsobit izolovanost.
Když se to stane, některé církve se snaží úplně odstranit rozmanitost. A jiné se stávají tolerantní k izolovanosti. Odtud pramení monolitický, exkluzivní a velmi nekatolický charakter katolické církve v posledních pár stoletích.
(Herbert McCabe OP /1926–2001/, Bůh, Kristus a my)
Jestliže je můj soucit opravdový, jestliže je to hluboký soucit srdce, a ne pouze nějaká právní záležitost nebo milosrdenství naučené z nějaké knihy a praktikované na druhých jako zbožné cvičení, pak můj soucit s druhými je Boží milosrdenství se mnou. Moje trpělivost s nimi je jeho trpělivost se mnou. Moje láska k nim je jeho láska ke mně.
(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 11.9)
(O.Carm. • blahoslavený • nezávazná památka 20. ledna)
Texty propria
Francesco Paoli se narodil 1. září roku 1642 v osadě Argigliano. Jeho rodiče se jmenovali Angelo Paoli a Santa, roz. Morelli, a mezi sousedy se těšili úctě pro svou poctivost, zbožnost a také solidaritu s potřebnými a chudými (ačkoliv sami nebyli nijak zvlášť zámožní). Tyto vlastnosti si Francesco, první z jejich sedmi dětí, nesl po rodičích celým svým životem. Již jako mladíkovi mu jeho krajané přezdívali „otec chudých“, což na nás působí dojmem proroctví, protože po jeho smrti papež Klement XI. tatáž slova nechal vytesat na jeho náhrobní kámen.
Proti jednotě Nejsvětější Trojice, k jejímuž obrazu jsme stvořeni, hřešíme, vždy když chceme potírat rozdíly, jedinečnost lidí a jedinečnost přístupů k Bohu a bojíme se doplňování, obohacování životními příběhy a dary druhých lidí. Hřešíme proti ní také jakoukoli zjednodušenou, povrchní jednotou, jež nezasahuje do hloubky a o kterou poctivě neusilujeme, často i za cenu bolesti. Pravdivá jednota se nevyhýbá konfliktům, ale řeší je z lásky a ve prospěch druhých lidí, ne pouze náš.
(Petr Beneš CSsR /*1965/, Vzhůru srdce; citováno podle stejnojmenné knihy meditací nad Písmem, Portál 2023)
Jednoznačné svědectví Nového zákona nám nedovoluje vzdát se úsilí o úplnou jednotu, i když se zdá, že není možné ji dosáhnout. U Boha není nic nemožného, říká Gabriel Marii. Jestliže může panna porodit dítě a Ježíš vstát z mrtvých, pak je křesťanská jednota s milostí Boží možná, i když si v tomto čase nedokážeme představit, jak by se jí dalo dosáhnout.
(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Být živí v Bohu)
I když je mysl při modlitbě roztržitá, naše nejhlubší já může být cele zaměřeno na Boha, volí si jedině Boha. Člověk může žít intenzivně v Bohu, aniž by to bylo vidět navenek, aniž by vědomě pociťoval touhu po něm. Podobně prohlašuje svatý Antonín, že nejopravdověji se modlíme, když o tom ani nevíme. Konečně odpovědí je důvěra, důvěra v Boha, který nikdy nezklame.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Jen ten, kdo musel čelit beznaději, je skutečně přesvědčen, že potřebuje milosrdenství. Ti, kdo milosrdenství nechtějí, ho nikdy nehledali. Je lépe najít Boha na prahu beznaděje než riskovat své životy v samolibosti, která nikdy necítila potřebu odpuštění. Život bez problémů může být doslova beznadějnější než život, který se potácí na okraji beznaděje.
(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 2.9)
Na čerstvě ořezanou vinnou révu, zakořeněnou v sypkém vápenci, nebyl hezký pohled. Byla celá pokroucená, osekaná, téměř odumřelá, bez známek života a někdejší krásy. Dřívější bujný růst byl ten tam, neměla z čeho žít, sotva se držela na holé skále. A přesto v těch osekaných pahýlech dřímala duše vinné révy; jakmile zapršelo, probudila se k životu. A dokonce se na ní objevily hrozny! Vinná réva řekla: „Odevzdej se životu a důvěřuj.“
(Janet Stuart, RSCJ /1857–1914/, Life and letters)