Doporučujeme
Když se v Betlémě Bůh zjevuje jako dítě, není to jen nějaké přizpůsobení se člověku. V Bohu je dětství podstatně přítomné. Darováním dítěte pozemským rodičům vyjevuje se sama podstata Božího rodičovství. Bůh je od věčnosti Otec i Syn, Otec a Dítě. S trochou licence můžeme vyznání víry v jednorozeného Syna Božího formulovat slovy: jednorozené Boží Dítě. Zdá se to zvláštní. Dětství přece implikuje přechodnost, změnu, nehotovost, potřebu učit se, být veden. Je-li Bůh neměnný, dokonalý apod., jak může být dítětem?
Možná se můžeme odvážit myšlenkového experimentu a představit si dětství nikoli jako přípravnou fázi života, ale jako způsob života. (…) Je-li v Bohu trvale přítomno dětství, znamená to, že jsou tam přítomny právě i hodnoty jako potřeba pomoci, bezpečí, důvěra, spolehnutí, poslušnost a úcta, učení se, ale i radost, smích apod. Abychom se vyhnuli námitkám o Boží neměnnosti, můžeme zkusit i tyto hodnoty a postoje vnímat nikoli jako takové, které vycházejí z nedostatku, ale jako způsob naplnění života ve vztahu. Pomoc totiž vůbec nemusí být jen řešením nedostatku, ale může být prostě sdílením života. Učení také nemusí být jen zaplňováním prázdných míst, ale obohacující výměnou. Ustavičný vývoj dítěte nemusí být růstem k dokonalosti, ale ustavičným pohybem lásky…
(Petr Beneš CSsR /*1965/, O Bohu jako dítěti a Božím království darovaném ve křtu; citováno podle knihy Darovaný vztah, Triton 2025)
Dítě, ty mé jméno znáš
a tvůj hlas mi říká sladce:
když se cele odevzdáš,
přejmu kormidlo v tvé bárce.
Ty malou, dětskou rukou svou,
v níž divy skrýváš,
dětským hlasem a rukou svou
utišíš vlny s bouří zlou
a ničivou!...
Jestli se ti zdřímnout chce,
když bouře vztek vylévá si,
polož mi jen na srdce
hlavu se světlými vlasy...
Tvůj úsměv čarovnou je hrou,
kdykoli dřímáš!...
Než zavřeš oči únavou,
chci uspávat tě písní svou
konejšivou!
(Terezie z Lisieux; báseň Dítě, ty mé jméno znáš v překladu Anděly Janouškové)
… střevíce si nazuju
střevíce vánoční
s tajemnými poklady
a vyjdu z domu…
náměstím, které hučí hlasy
k řece, která je tichým plynutím
kaštanovou alejí ševelící žízní.
Za sebou uslyším otcovy pendlovky
odbíjet poledne
mám v sobě kompas
(křídla orla, hbitost rybky)
který mě vede.
Jsem kamínek v botě Pána
tlačím ho, štípu do nohy
připomínám mu,
aby nezapomněl na malé
když se připozdívá
a noc je blízko.
Jsem kamínek
z veliké mozaiky
poupátko z mohutné růže
ohnivý koukol ve škarpě Francie.
(Miloš Doležal / *1970/, báseň Blue river)
Mí vroucně milovaní drahoušci,
chystala jsem se letos na chudobné Vánoce, jak jsem Vám psala s velkou radostí – a zatím to dopadlo docela jinak. Právě na Štědrý den, najednou odpoledne, přišly balíčky! … Všechno mi bylo vydáno a děkuji vroucně za všechnu lásku. Vánočka byla báječná, i pečivo a všechno. I vzpomínka od Toniče, bonbony, káva, med a – hrozinky. Ty figurky od kluků ze stromečku nám zdobily vánoční stůl – postel. Měly jsme to však krásně upraveno. Poněvadž je tu několik velice tvořivých žen, dovedou udělat z maličkostí, z papírků, z odpadků od past okouzlující věci. Chudoba je rozhodně tvořivější než hojnost. … Pro Vás, kluci, mám celé zásoby neznámých písní ze všech krajů naší země, i koledy. Člověk tu žije podvojně i potrojně: to, co prožívá, a tu přítomnou chvíli už schovává pro nejdražší lidi, a ti jsou v Bohu s námi ustavičně. …
Poroučím Vás Srdci Páně
Váš Mokoň
(Růžena Vacková /1901–1982/, Ticho s ozvěnami: dopisy z vězení z let 1952–1967)
Ve vyprávění o Ježíšově narození zvěstují andělé pastýřům, že se jim narodil Spasitel a říkají: „To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích.“ To je to znamení: naprostá Boží poníženost. Znamení, že této noci se Bůh zamiloval do naší nepatrnosti a projevil se ve své něžnosti. Jeho něžnost je určena vší slabosti a utrpení, všemu strachu a hledání, všem končinám země. Tím znamením je Boží něha.
Když proto dnes večer hledíme na narozené Děťátko v jeslích, na Boha, který se stal dítětem, na Boha zamilovaného do naší ubohosti, je dobré, abychom si položili otázku: Co Boží něha a já? Nechám se od Boha pohladit? Anebo jsem nevrlý a nedovolím mu, aby mne hledal? …
Prosme ho, dnešní noc je nocí proseb… a já si dovolím dát vám domácí úkol: najděte si ještě dnes v noci anebo zítra chvilku ticha a položte si otázku: Jak je to s Boží něhou ke mně? Jak je to s mou něhou k ostatním? Jak je to s mou něhou ve vyhrocených situacích? Jak je to s mou dobrotou při práci a v konfliktech? A ať vám na to Ježíš odpoví – uvidíte, že to udělá.
(Jorge Mario Bergoglio /1936–2025/, promluva o Vánocích 2004)
Můj Bože, nemám tě ráda, a dokonce po tom ani netoužím. Nudím se s tebou a nejspíš v tebe nevěřím. Přesto si mne povšimni. Skryj se na chvíli v hlubinách mé duše, vdechni do ní soulad, jen tak, aniž mi cokoli řekneš. Chceš-li, abych v tebe věřila, dej mi víru. Chceš-li, abych tě milovala, dej mi lásku. Já je nemám, a nemohu za to. Dám ti, co mám: svou slabost a bolest. A své city, které, jak vidíš, mne sužují… A také beznaděj… A stud, který mne zneklidňuje. Své trápení, nic než trápení… To je všechno! A svou naději!
(Marie Noël /1883–1967/, Notes intimes)
O Vánocích se Slovo stalo tělem, Bůh se stal člověkem. To znamená: Bůh v mém omezení – v mém omezení Bůh. Má omezení, má selhání, mé nejistoty jsou Božím prostorem ve světě. On se ujal péče o to všechno, to vše přijal. V mých omezeních je zároveň Bůh! To, co mohu dát ve svých omezeních druhým, je nekonečně méně než to, co potřebují a o co žádají. Přesto v těchto mých omezeních je Bůh, který se dává v mém darování se. Prostřednictvím jeho Vtělení se skrze něj stávám „svátostí“, účinným znamením, v němž On se sděluje a šíří se do našeho světa.
(Klaus Hemmerle /1929–1994/, vánoční přání z roku 1993)
Buď požehnána, drsná hmoto, neplodný úhore, tvrdá skálo, jež ustupuješ jen násilí a nutíš nás pracovat, když chceme jíst.
Buď požehnána, nebezpečná hmoto, neodolatelná evoluce, skutečnosti stále se rodící, jež v každé chvíli rozbíjíš naše rámce a nutíš nás sledovat tvoji pravdu stále dál.
Buď požehnána, univerzální hmoto, trvání bez hranic, étere bez břehů, trojí propasti hvězd, atomů a generací, jež stále překračuješ a rušíš naše těsné míry a zjevuješ nám rozměry Boží.
Radostnost vyžaduje odvahu, stejně jako vše ostatní. A právě pro Boha musíme takto překonávat sami sebe. „Radujte se v Pánu vždycky; znovu říkám: Radujte se!“ Musíme vyrvat půdu pod nohama melancholii, která není k ničemu ani zde na zemi, ani tam nahoře.
(Dom Prosper Guéranger OSB /1805–1875/, dopis z 29. května 1843)
Být radostný je úkolem každého z nás. Jak podivuhodná je naše víra, která člověku přikazuje, aby byl radostný a šťastný, ve které je veselost povinná.
(Dom Paul Delatte, OSB /1848–1937/, komentář k Janovi)