Doporučujeme
Snad bychom si představovali, že začneme-li duchovní život a vydáme-li se na cestu modlitby, Bůh nám velmi záhy pomůže k dostatečné nápravě života. Argumentujeme, že modlitba musí být čímsi, co nás účinně proměňuje, avšak motivací takových úvah může být především nárok co nejdříve již hrdě Pána přijímat v „parádním pokoji“ svého dobrého svědomí, vždyť tak by nám to vyhovovalo. Až se zbavím té a té špatné vlastnosti, té a té závislosti apod., pak budu moci prožívat intimitu s Bohem. Ze svědectví sv. Terezie – a možná i z vlastní zkušenosti – však poznáváme, že Boží plány jsou prostě jiné. Bůh zřejmě trvá na tom (a má dost času!), abychom se nejprve naučili přijímat jeho lásku navzdory své naprosté nehodnosti. Abychom se sami na sobě naučili neklást jeho lásce podmínky. Jen tak se uchráníme jemné duchovní pýchy a morální tvrdosti k druhým, jen tak budeme schopni milovat druhé bez kladení podmínek. Před morálními pokroky nás Bůh vždy nejprve učí v pokojné pokoře akceptovat, že jsme milováni i přes svou „nenapravitelnou“ hříšnost, chce, abychom přijali možnost a pozvání být takto a právě za těchto okolností důvěrně a hluboce spřáteleni s Bohem.
(David Peroutka OCD, Vztah lásky s Bohem a „šťastná vina“)
Pane Ježíši, vystav si v mém srdci z plamenů věž,
nebo bude ti v něm zima a zase mi uprchneš.
Kolem věže ovocnou a bohatou štěp zahradu:
neb víš už, jaký jsem, že zase nechal bych tě o hladu.
Vinici krvavou a zlatou, žebrám, založ sobě také:
píti nedám ti, to víš, sám v žízni schnu, a v jaké!
Snad přece Chudoba tvá se na mou bídu naučí.
A bude-li ti smutno, nevěstku duši mou vezmi v náručí
a tanči s ní, Synu Davidův, ať se posléze opojí!
A probrati se nedej jí až v Smrti pokoji.
(Bohuslav Reynek /1892-1971/, Modlitba po Přijímání I ze sbírky Žízně)
Trpělivost, stejně jako stálost, souvisí s vírou v Boží prozřetelnost. Dokážeme-li v srdci přijmout, že nepříjemný moment s sebou nese i Boží starostlivost, budeme méně naštvaní a sklíčení, snáze se vyhneme vnitřní vzpouře. Místo abychom ze všeho negativního, co zakoušíme, vinili své okolí, je třeba rozvíjet pevnou víru v Prozřetelnost, učit se vnímat Boží působení v každodenním životě. Budeme-li k němu slepí, zatvrdíme se v odmítavém postoji vůči konkrétním okolnostem, v nichž se nacházíme: neuvidíme v nich žádnou hodnotu. A místo, abychom skrze těžkosti rostli, budeme mít tendenci od nich utíkat. Je to velká milost, když dokážeme vnímat, že Bůh je přítomen i v této dané situaci a my jsme povoláni ho nacházet tady a teď.
(Mary David Totah, OSB /1957-2017/, Radost z Boha)
Jestliže se „ve světě rozrůstají vnější pouště, protože tak moc narostly pouště vnitřní“, stává se ekologická krize výzvou k hlubokému vnitřnímu obrácení. Nicméně musíme též přiznat, že někteří křesťané, kteří se horlivě věnují modlitbě, se často pod záminkou realismu a pragmatičnosti vysmívají starostem o životní prostředí. Jiní jsou pasivní a nedůslední, nedovedou se rozhodnout ke změně svých zvyklostí. Chybí jim tedy ekologická konverze, která znamená, že se ve vztazích k okolnímu světu projevují všechny důsledky setkání s Ježíšem. Povolání střežit Boží dílo je podstatnou součástí ctnostného života. Nepředstavuje něco volitelného ani nějaký druhotný aspekt křesťanského života.
(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 217; 2015; vnitřní citace Benedikt XVI., Homilie k slavnostnímu uvedení do petrovské služby; 2005)
Vezmeme-li vážně úkol být církví sloužící, musíme mít na paměti jedno velké úskalí: křesťané, kteří chtěli opravdu a upřímně „sloužit Bohu a bližnímu“, se často neubránili pokušení bezděčné blahosklonnosti, ano, podivné a nekřesťanské nadřazenosti, se kterou se „skláněli“ k trpícím a potřebným bližním. Právě zde totiž narážíme na velké nebezpečí biblických výpovědí o Božím sestupu a o sklánění se na dno lidské bídy. Křesťan, který chápe své poslání jako „sestup a sklánění se k druhým lidem“, se ocitá ve velmi nebezpečné situaci: samospravedlivá pýcha totiž číhá za nejbližším rohem. Jak často se křesťané v minulosti chovali, jako by „vnášeli Boha do situace“, jako by byli „agenty Dobra“, jako by si zasloužili zlatou medaili za svou blahosklonnou službu.
Máme-li se vyvarovat tohoto nenápadného, ale zhoubného pokušení, musíme velmi pozorně číst Ježíšova slova v podobenství o ovcích a kozlech (Mt 25,31–46): Ježíš jako by celé schéma sklánějící se křesťanské dobročinnosti obrátil vzhůru nohama: ne že my přinášíme chudým a potřebným Krista, to chudí a potřební ho přinášejí nám! Ano, jak vyplývá z řady výpovědí Nového zákona, Kristus se natolik solidarizuje s trpícími tohoto světa, že chtějí-li se křesťané setkat se svým Pánem, potřebují ty, kterým jsou posláni sloužit, aby se s Ním mohli setkat v nich.
(Pavel Hošek /*1973/, Odvaha být církví dnes: sloužící a chudou)
Na konci liturgických Vánoc Otec své rodičovství potvrzuje na dospělém muži, u Jordánu už vyvedeném z prostředí rodiny. Součástí rodičovského úkolu je vést dítě k užívání svobody, a tedy propustit je. A být tak obohacen i ve svém rodičovství dalšími cestami i vztahy dítěte. Doslova dát dítě k dispozici druhým lidem, světu. V události Ježíšova křtu příznačně tuto úlohu rodiče propouštějícího své dítě plní Bůh Otec. Vyhlásí Ježíše za svého Syna na počátku aktivity, která ve shodě s Ježíšovou vůlí a láskou povede k vydání se lidem. Otec nebude tím, kdo tomu, opuštěn, bude přihlížet. Dokonalostí lásky, která jej zcela sjednocuje se Synem, projde tou cestou s ním, takže na konci budeme moci plným právem říci, že umírá a trpí Bůh. I to nám Bůh daruje jako rozměr rodičovství: láska, která vede ke svobodě, sice často opouští a pouští, ale trvá-li, nic neztrácí.
Scéna Ježíšova křtu je pochopitelná jen v logice lásky. Lásce jde o to účastnit se na životě milovaného, dát mu svobodu, a přesto jej v nitru neopustit, sdílet život s těmi, které si milovaný zamiluje, rozšířit rodičovstvím své srdce, ne je zúžit jen na ty „vlastní“…
(Petr Beneš CSsR /*1965/, O Bohu jako dítěti a Božím království darovaném ve křtu; citováno podle knihy Darovaný vztah, Triton 2025)
(Filothea)
(karmelitán • svatý • svátek 9. ledna)
Texty propria
Ondřej Corsini se narodil na počátku 14. století (snad roku 1301) v aristokratické rodině ve Florencii jako jedno z dvanácti dětí Mikuláše Corsiniho a Gemmy degli Stracciabende. První zmínku o něm nalezneme v dokumentu z 3. srpna 1338, v němž je jeho jméno zaznamenáno mezi řeholníky konventu karmelitánů ve Florencii. V druhé polovině dubna roku 1343 se s ním setkáváme v Pise, jeho jméno figuruje na smlouvě mezi tamějšími karmelitány a firmou z Battuti (na dokumentu je podle zdejšího datování uveden rok 1344) (1).
Jsme tvé otevřené otázky Bože
položil jsi je jednou a navždy
bytím které jsi nám daroval
pomoz nám naslouchat v tichu
nebloudit v lese odpovědí
v poušti klamných konceptů
uč nás vykročit ze sebe
sveď nás krásou k lásce
abychom v tom milování
našli smysl všeho
i tam kde se neodvratně
scvrkáváme v nic
(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)
Evangelium je knihou o životě našeho Pána a má se stát knihou našeho života. Slova evangelia činí divy. Jestliže nás neproměňují, tedy pouze proto, že od nich tuto proměnu nevyžadujeme. Když naše evangelium slyšíme nebo držíme v rukou, měli bychom myslet na to, že je v něm obsaženo slovo, které se v nás chce stát tělem, které by se nás ráda zmocnilo, abychom my – na jiném místě než tehdy – v naší době, v našem společenském prostředí začali svůj život znovu.
(Madeleine Delbrêl /1904–1964/, Gebet in einem weltlichen Leben)
(karmelitán • svatý • svátek 8. ledna)
Texty propria
Petr Tomáš se narodil v roce 1305 ve Francii, patrně ve vesnici Lebreil v jižním Périgordu. Aby ulehčil rodině, žijící na pokraji existenciální bídy, odešel již jako chlapec z domova. Pobýval převážně v městečku Montpazier, žil z almužen a přivydělával si doučováním mladších žáků, což mu umožnilo navštěvovat místní školu. Když mu bylo asi dvacet let, povšiml si ho převor karmelitánského konventu v Lectoure a rok ho vyučoval v konventní škole. Petr následně vstoupil na Karmel v Bergeracu. Po vysvěcení na kněze pokračoval v dalším studiu, které završil v Paříži titulem magistra teologie.