KARMEL

Tváří v tvář zlu, které existuje ve světě, lze zavřít oči a stáhnout se do sobectví. Dopadne to tak pokaždé, když se neodvažujeme podívat se na to zpříma, očima víry. Leč s vírou! To pak je pokaždé pohled na zlo výzvou ke svatosti. Jestliže jsme pochopili tohle, máme klíč k pochopení Ježíše. Držte se a pomyslete na to, že staví-li Vás Bůh na taková místa, má k Vám důvěru.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Často se divím, co ze mě Bůh v tomto stavu má – bez víry, bez lásky – ani v pocitech. Nedávno jsem se cítila tak špatně, že to ani nedokážu říci. V jednu chvíli jsem byla blízko tomu, že jsem to málem odmítla přijímat. Schválně jsem si vzala růženec a velice pomalu, aniž bych nad ním meditovala nebo přemýšlela, jsem se ho pomalu a klidně modlila. Ta chvíle pominula…

(Matka Tereza, dopis biskupu Picachymu, 21. září 1962)

Co na tom, že naše ubohá srdce prožívají bouřlivé chvíle! Důležité je, abychom se těmito chvílemi, do nichž nás může uvrhnout překvapení, nikdy nedali zastrašit. To znamená mít důvěru v ono tak laskavé, tak něžné Spasitelovo milosrdenství. On přece stvořil naše srdce a myslíte si, že ho udiví zjištění, jak jsou slabá? Přeje si jen jediné, aby se ta srdce nezatvrdila.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Blahoslavený člověk, který snáší svého bližního v jeho křehkosti právě tak, jako by si sám přál, aby on snášel v podobném případě jeho. Blahoslavený služebník, který všechno, co má dobrého, vrací Pánu Bohu, protože když si něco ponechá pro sebe, »ukrývá peníze svého Pána« a »bude mu odňato i to, co si myslí, že má«.

(Napomenutí svatého Františka, 18/167; po roce 1216)

Pro mne je modlitba především život. Nedovedu vnímat Boha odděleně od všeho stvořeného, protože Bůh je natolik živý a přítomný v celém stvoření. Proto bych k němu chtěla v modlitbě přicházet se všemi tvory, neoddělovat se od nich, když mu je přináším, aby ani on nebyl oddělen od všeho, co stvořil a co miluje láskou Stvořitele, láskou Otce (…).
Při modlitbě můžeme strávit všechen čas odháněním myšlenek na to, co máme rády, a stejně se nám to nepodaří. Proč tedy nevzít od první minuty s sebou to, co milujeme, aby to sama Boží láska očistila?

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, osobní poznámky, 1946)

Ó, poušti, Kristovými květy ozdobená! Poušti, kde rostou mystické kameny Apokalypsy! Z těch je postaveno město velikého Krále. Svatá samoto, kde důvěrně okouším Boha! Příteli, co děláš ve světě, vždyť jsi větší než celý svět. Proč se zdržuješ v dusivém stínu domů? Proč zůstáváš v zajetí klece velkoměsta? Věř mi, nevím, čím to je, ale zde je světlo jasnější. Osvobozena od bídy těla rozletí se duše k nebi.

(sv. Jeroným /347–420/, dopis Heliodorovi)

Bože, ve své dobrotě obdaruj mne sebou, protože jen Tebe potřebuji a nic víc, a nebudu muset toužit po ničem menším a po tom, co se Ti musí klanět. A budu-li žádat cokoliv menšího, vždy zůstanu nenaplněná, ale daruješ-li se mi Ty, postrádat nebudu nic.

(Juliana z Norwiche /1342–1416/, DT 5)

Když je Bůh spokojený s naší dobrou vůlí a s naší upřímnou snahou, tak bychom se i my měli spokojit s konečnými výsledky, které nám uděluje.

(Vincenc de Paul /1581–1660/)

Bože můj, teď víc než kdykoli jindy jsem před Tebou. Jsem před Tebou stále. Dosud jsem byla víc v sobě a viděla jsem sebe. Nyní mi nějak umožňuješ ztratit sebe, jako bych přestávala existovat, přestávala být tou, která byla dosud. Neumím už být tou a neumím ani ještě být jiná, taková, jakou mě chceš mít. (…) Pomoz mi najít se a pomoz mi setkat se s Tebou v sobě. A dokud se musím ztrácet v temnotě své vlastní bytosti, drž mě za ruku jako své dítě, dej mi, abych porozuměla Tobě a Tvému konání i díky lidem, které jsi mi na cestě dal…

(Karol Wojtyła, korespondence, úryvek z modlitby pro Wandu Półtawskou, 13. 2. 1963)

Buďte zakořeněná v Bohu. Desetkrát denně se od něho dožadujte pokoje duše, protože bez něho nelze učinit žádné rozhodnutí, které by nás neuvrhlo do katastrofy. S Bohem však budete silnější než dění kolem Vás a vyjdete odtud s ještě větší důvěrou v jeho lásku.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)