KARMEL

Bůh Otec je jasem, jenž v sobě skrývá záři. A záře tato oheň ukrývá. Tento jas je Otcovou láskou. Z ní se všechny věci rodí a ona též všechny věci obklopuje, neboť ony čerpají z její síly. Je to Syn, který září z Otce – Syn, skrze něhož byli všichni tvorové stvořeni.

(Hildegarda z Bingenu /1098–1179/, dopis Eberhardu II., biskupovi z Bamberku, 1163–64)

(Hildegarda z Bingenu /1098–1179/, úryvek z hymnu Ave generosa, překlad Miroslav Zvelebil)

Zítra je svatého Silvestra a další rok je pryč. Kéž bych tak věděl, co jsem dělal k ospravedlnění své letošní existence – vyjma sbírání autorských honorářů, s nimiž klášter podporuje General Motors nákupem nových náklaďáků. Je tu jen jedna věc – a ta je lepší než cokoli jiného, co jsem ve svém životě udělal. Šest měsíců jsem sloužil mši. Tahle jedna zkušenost mě učí žít tak, že se nestarám o to, jestli žiju, nebo umírám.

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 30. prosince 1949)

Necítíme-li v sobě něhu, světlo, lásku, znamená to, že je zde utrpení, a to je to nejkrásnější, co můžeme Ježíši přinést. A kdo ví, zda on od Vás nežádá právě to, abyste se té něhy vzdala ve prospěch ubohých duší, které ji potřebují, aby nepropadly nějakému strašlivému pokušení anebo aby se přiblížily Božímu světlu! Nepociťujeme-li štěstí, musíme se radovat z utrpení, které tím zakoušíme. A to bude Váš vánoční dárek. A Pán Bůh ho přijme, aby třeba osvětlil nějakou duši, která žije na Dálném východě nebo poblíž severního pólu. Vyzařování lásky je přece věc tak tajemná!

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Včera nás přišel pozdravit P. Voillaume a doporučil nám usilovat o duchovní dětství. Dítě věří svému otci, když je s ním, nemá vůbec strach, slepě mu důvěřuje. Nestará se o to, „co budu jíst“ zítra, protože ví, že od toho je tu on.
Jak by se zachovala a co by si asi pomyslela Maria, kdyby se nedala vést duchovním dětstvím vyvěrajícím z její víry? Pochopila by tajemství Ježíšova narození? Dokázala by přijmout nepochopitelné povraždění nevinných dětí? Jak to, že při něm Všemohoucí nezasáhl, když předtím zázračně vybídl Josefa k útěku? Je zbytečné klást další a další otázky. Život Bohočlověka je tak velkým tajemstvím, že do něj může proniknout pouze víra přijatá s prostotou dítěte. Moje cesta je právě tato.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z 26. prosince 1954)

Sestoupil s nimi do Nazareta: po celý svůj život jen sestupoval, sestupoval skrze vtělení, sestupoval tím, že se stal malým dítětem, sestupoval skrze poslušnost, sestupoval skrze chudobu, opuštěnost, vyhnanství, pronásledování a umučení, vždy se stavěl na poslední místo.

(Charles de Foucauld /1858–1916/, Voyageur dans la nuit)

Jsem hotov zbavit se všeho, ba i zemřít, ale chci Jeho lásku. Bez Něho cítím jen děsivou prázdnotu, nic, neutěšitelný smutek. Nic světského už mě nepřitahuje – a v Bohu ještě nejsem dostatečně zakotven. Bože, pomoz! Věřím v Tebe, to přece víš. Dnes v noci chci tedy zopakovat svůj akt víry. Pane, věřím ve Tvou lásku. Přivedls mě sem svou velkou mocí. Ty završíš svůj dar a přivineš mě k sobě. Ty mi dáš dar, o nějž Tě prosím: svou lásku a lásku k chudým, tedy ke všem lidem.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z vigilie Narození Páně 1954)

Odpolední klid je naplněn naprosto nezvyklými odstíny barev. Dívám se na obraz fra Angelica a cítím se jako na konci adventu, což je dnes. Angelico věděl, jak ji namalovat. Je štíhlá, nezměrně vznešená a nevstává, aby se setkala s andělem. Matko, učiň mě tak opravdovým, jako je tento obraz. Až do dna duše opravdový, opravdový. Ať nemám žádnou myšlenku, která by nemohla klečet před tebou na tomto obraze… Je konec adventu a odpoledne je svěží očekáváním. … Ona je tady a naplnila místnost něčím, co je jedinečně její vlastní, příliš čisté, než abych to uměl ocenit. Ona je zde s tónem svého očekávání.

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 23. prosince 1949)

Fra Angelico – Zvěstování

Mariin chvalozpěv je celý nesen velkou pokorou, která se projevuje v každém slově: „sklonil se ke své služebnici v jejím ponížení“.
Hloubka našeho vztahu k Bohu se měří právě pokorou. Bůh se jako orel vrhá na vše, co je malé, potřebné, pokorné. Zadržet ho může jen lidská pýcha, namyšlenost a nadutost.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z 28. listopadu 1954)

Když dovolíš lidem, aby mě chválili, nebudu se pro to soužit. Necháš-li je, aby mě haněli, nebudu se trápit o nic víc, ale budu rád. Sešleš-li mi práci, chopím se jí s radostí a bude mi útočištěm, protože je to tvá vůle. A sešleš-li mi klid, spočinu v tobě. Jen mě chraň přede mnou samým. Chraň mě před mou vlastní soukromou otravnou snahou všechno měnit, jednat bez důvodu, se vším hýbat pouze kvůli pohybu, porušovat všechno, co jsi ustanovil. Nech mě spočinout ve tvé vůli a ztišit se. Pak světlo tvé radosti prohřeje můj život. Její oheň bude hořet v mém srdci a zářit na tvou oslavu. A pro to žiji. Amen, amen.

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 16. listopadu 1947)