KARMEL

Mé dítě, věz, že největší překážkou svatosti je znechucení a bezdůvodný neklid, on ti bere možnost cvičit se v ctnostech. Všechna pokušení dohromady by ti neměla ani na chvíli narušit vnitřní pokoj. Popudlivost a znechucení jsou plodem tvé sebelásky. Není třeba se znechucovat, nýbrž dbej o to, aby místo tvé sebelásky mohla zavládnout má láska. Proto důvěru, mé dítě, neměla by ses znechucovat, přicházej ke mně pro odpuštění, vždyť já jsem stále připraven ti odpustit. Kolikrát mě o to prosíš, tolikrát oslavuješ mé milosrdenství.

(Faustyna Kowalská /1905–1938/, Deníček, V. sešit, 1488)

Sami za sebe můžeme přijímat a nabízet Bohu zpět každou modlitbu, práci a všechny každodenní útrapy bez ohledu na to, jak bezvýznamné či nenápadné nám mohou připadat. Ano, často selháváme právě proto, že se nám okolnosti našeho každodenního života jeví bezvýznamné a nenápadné. Právě zdánlivá bezvýznamnost našeho běžného života a neměnnost okolností působí, že naše pozornost a dobré úmysly odmítají uznat, že i tyto skutečnosti jsou projevem Boží vůle. Mezi Bohem a duší jednotlivce však neexistují žádné bezvýznamné okamžiky, a právě to je tajemství Boží prozřetelnosti.

(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, On mne vede, 18. kapitola)

Vzdaloval jsem se, vzdaloval jsem se od tebe, můj Pane, čím dál víc, a můj život…, můj život začínal být smrtí…, a přece jsi mne i v tomto stavu smrti chránil… Dal jsi mi pocítit hluboký smutek, bolestnou prázdnotu, smutek, který jsem nikdy předtím necítil… Vracel se mi každý večer, když jsem osaměl ve svém bytě…, držel mě němého a zkroušeného během takzvaných svátků… Dal jsi mi ten nejasný neklid špatného svědomí, které sice spalo, ale dosud nezemřelo. Nikdy jsem necítil takový smutek, takovou bolest, takový neklid jako tenkrát. Můj Bože, to byl dar od tebe… Vůbec jsem to netušil…! Jak jsi dobrý! Jak jsi mne chránil! Jak jsi mne ve chvíli, kdy jsem ani nevěřil, že existuješ, přivedl zpátky pod svá křídla!

(Charles de Foucauld /1858–1916/, La Dernière Place)

Ó, drahá matko, s jakou úzkostí se snažím dovědět, jak se Vám daří, ale dozvím se to až později. Ale přesto Vás prosím, snažte se snášet všechno, co se Vám přihodí, z lásky k našemu Pánu a utěšovat se Jím. Vizte, drahá matko, že jste jeho vyvolenou nevěstou. Radujte se tedy z toho, že máte, co byste mu mohla nabídnout, neboť Vaše Důstojnost dobře ví, že je třeba, aby nevěsta s sebou něco přinesla. Je pravda, že toto odloučení a nepřítomnost znamená pro Vaši duši nedostatek, přesto však, drahá matko, nepochybujte, že ten, který pro Vás tolik vykonal, vykoná ještě co má vykonat, a dá Vám, ne-li všechno ono uspokojení, které byste si přála, pak alespoň tolik, kolik budete potřebovat.

(br. Šimon od sv. Pavla OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 27. června 1647)

Celý Nazaret je shrnut v jediné větě evangelia, tak krátké, ale tak plné: „Poslouchal je“. (…) Uvědomujete si, jak trvalé hrdinství tato poslušnost znamenala? A Ježíš takto žil celých třicet let! Víte, co to znamená třicet let? S láskou konal vůli svého nebeského Otce tím, že konal vůli svého otce pozemského, člověka, který byl k této úloze vybrán.

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence I/132)

Z Boží vůle se s ním můžeme opravdově těšit ze svého spasení, jím nás chce také nanejvýš odměnit. Námi dochází své blaženosti, protože jsme pro něj nekonečným potěšením a z jeho milosti v něm najdeme svoji největší radost. Všechno, co pro nás dělá, udělal a bude dělat i nadále, mu nikdy není zatěžko a ani nemůže být.

(Juliana z Norwiche /1342–1416/, DT 23)

V tomto vtělení musíte vidět lásku k lidem, lásku, kterou k nim Bůh chová, a kterou tím pádem musíte mít i vy, abyste byli dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec… Poněvadž je tato láska aktivní, jednající, hluboká, Bůh překonává díky ní jako jedním skokem vzdálenost, jež odděluje konečné od nekonečného, a používá k našemu spasení ten krajní, neslýchaný prostředek – vtělení; on, Bůh a Stvořitel, přichází žít na zem jako stvoření…

(Charles de Foucauld /1858–1916/, Crier l’Évangile)

Má milá sestřičko, já jsem se za Vás hodně modlila u jesliček; ať Vám malý Ježíš, tak plný milosti a dobroty, dá své největší milosti a útěchy!
My ještě nemáme ubytování na zimu a nadto nám majitel nařídil opustit tento dům!
Dobrý Bůh dělá všechno tak dobře a my jsme o tom dostali tolik důkazů, že se víc než kdy dřív zcela odevzdávám Prozřetelnosti; je to tak příjemné, dělám, co můžu, ale bez jakéhokoliv rozčilení. Nedaří se to? Dobře! Bůh má tedy v plánu jiné řešení! Jdu dál; když se to podaří, bude to tak, když ne, jdu zase dál. Chudáci lidé, kteří neznají Boží lásku k Jeho tvorům a jejichž život je kvůli jejich obavám tak těžký, jak je lituji!

(císařovna Zita Habsburská /1892–1989/, dopis řeholní sestře Hilarii, 12. ledna 1923, v situaci, kdy je čerstvou vdovou s osmi malými dětmi, v exilu bez stálého bydlení)

Současní lidé vyžadují od dnešních věřících, aby jim nejen „vyprávěli“ o Kristu, nýbrž aby jim ho v jistém smyslu „ukázali“. Naše svědectví by však bylo nesnesitelně ubohé, pokud bychom nebyli my těmi prvními, kdo kontemplují Kristovu tvář. (…)
„Hospodine, hledám tvou tvář.“ Tato starodávná žalmistova touha nemohla dojít lepšího a překvapivějšího vyslyšení než v kontemplaci Kristovy tváře.

(Jan Pavel II., apoštolský list Novo millennio ineunte, II,16.23)

Zadívej se na jesličky a nepozastavuj se nad naivním ztvárněním některých z nich. To je výkupné za lidský pohled na božské skutečnosti. V tobě ať vzbuzují jen myšlenku na toho, který je tvůj Bůh a volá tě k následování, k duchu dětství a odevzdanosti. Ať máš jako Ježíš k Bohu důvěřivý vztah maličkého dítěte. Ať máš jako on něžnou odevzdanost vůči Panně Marii, jeho matce, a ve všem ať se na ni obracíš jako malé dítě, které potřebuje mít u své kolébky maminku. Kolébka, nad níž se nesklání matka, je něco bolestného…

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, Bulletin vert, 1945)