KARMEL

Alžběta od Trojice (1880–1906) sepsala pojednání »Nebe ve víře« tři měsíce před svou smrtí, v první polovině srpna 1906, a zamýšlela je jako »překvapení« pro svou rodnou sestru Markétu, které ji s ohledem na brzkou Alžbětinu smrt potěší, ale především jí poskytne solidní »duchovní pokrm«, kterým se Alžběta v závěru svého života sama živila. Spisek je koncipován jako desetidenní exercicie, které si karmelitky každoročně konaly a jejichž cílem bylo hlubší připodobnění se Kristu; na každý den připadají dvě rozjímání. Po jednotlivých dnech Vám na pokračování tento spisek představíme.

Alžběta od Trojice (1880–1906)

V předložené básni, která patří mezi nejkrásnější z pera blahoslavené Alžběty, autorka nastínila úplný profil karmelitky.

Alžběta od Trojice (1880–1906)

Chválou slávy je duše, která přebývá v Bohu, která jej miluje čistou a nezištnou láskou a nehledá sama sebe v sladkosti této lásky; miluje Boha nade všechny jeho dary, jako by nic od něho nedostala, a přeje si prospěch tohoto tak milovaného objektu. Jak jinak můžeme účinně chtít dobro Boží než konáním jeho vůle, která všechny věci uspořádává ke své větší slávě? Tato duše se mu proto musí zcela odevzdat a ztratit se v něm, že už nebude chtít nic jiného, než to, co chce Bůh.

Alžběta od Trojice (1880–1906)

Moje malá sestro Germaino od Nejsvětější Trojice (1),
(...) slyš vše, o čem zpívá ve své duši, ve svém srdci. On je láska, ta nekonečná Láska, která nás objímá a chce nás od nynějška připojit ke všem svým blahoslavenstvím.

Alžběta od Trojice (1880–1906)

Ježíši... jak je sladké milovat tě, být zcela tvou, mít tě jako jediné Všechno... Ať je můj život neustálou modlitbou, jediným dlouhým úkonem lásky. Kéž mě nic nedokáže od tebe oddálit... Jak bych chtěla, můj Mistře, žít s tebou v tichu... Daruji ti celu svého srdce, aby se stala tvou malou Betánií. Přijď a odpočiň si. Tak tě miluji... Chtěla bych být tvou útěchou, a proto se ti obětuji jako oběť, můj Mistře, pro tebe a s tebou. Od nynějška přijímám všechny oběti a všechny zkoušky, i tu, že tě nebudu cítit blízko. O jedno jediné tě žádám: abych byla vždy velkomyslná a věrná.

Alžběta od Trojice (1880–1906)

Zdá se mi, že mým úkolem v nebi bude získávat duše tím, že jim budu pomáhat zapomínat na sebe, aby přilnuly k Bohu prostým láskyplným úsilím, a uchovávat je v hlubokém vnitřním mlčení, které Bohu umožní, aby se vtiskl do jejich srdcí a přetvořil je v sebe.

Program mého usebrání je založen na spočinutí skrze víru a lásku pod ‚pomazáním Ducha svatého‘, o němž mluví svatý Jan, protože on jediný ‚proniká hlubiny Boží‘. Modlete se, abych nezarmoutila tohoto Ducha lásky, ale abych mu dovolila uskutečnit ve mně všechna díla jeho milosti.

Křesťanská mystika svou pravost osvědčuje tím, že koresponduje s Božím slovem, vyrůstá z něj a je jeho plodem. Kdyby se mystik vzdálil z prostoru Božího zjevení, kdyby ztratil ducha Písma, přestal by být z křesťanského hlediska důvěryhodným.

Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. (1 Jan 4,18)

Kdo se zamiluje, domnívá se, že prožívá největší štěstí, jaké zde na zemi jen lze prožívat. Touha, hluboké a krásné city vůči milované osobě nás vynášejí až na sám vrchol blaha. Už se neptáme, pro co žít, zakoušíme plnost života, necháme se unášet na vlnách lásky, která tolik zaslibuje. Lásku okoušíme jako přítomnou, zakusitelnou, oblažující skutečnost.

Člověk zasažený šípem Boží lásky touží po tom znovu se ‚vlít‘ do svého Počátku, do svého Boha, naráží však na samé překážky. Podle zákonitostí lásky musí být nejprve proměněn a uschopněn milovat, než se bude moci sjednotit s Bohem, který je Láska.