KARMEL

Vojtěch Kodet, O.Carm. (*1956)

V jednom z biblických komentářů jsem četl, že církev je vystavena stejným pokušením, jako byl vystaven Pán Ježíš, když se postil na poušti. To mě inspirovalo k přemýšlení o pokušeních církve v dnešní době.

Kniha prvních mnichů

»Kniha prvních mnichů« byla v latině vydána pravděpodobně v letech 1380 až 1390 Felipem Ribotem, katalánským provinciálem. Ribot se opíral o sbírku starších textů a vlastně převyprávěl dějiny Karmelitánského řádu od Eliáše až k přesídlení do Evropy. Aby svému líčení dodal věrohodnosti, datoval tento spis do raného 5. století: údajně jej napsal patriarcha jeruzalémský Jan XXII. v roce 420 a věnoval jistému mnichovi Caprasiovi.

Nejlepší Učitelka lásky

Láska Pána Ježíše jako Boha byla nekonečná a láska Panny Marie byla dokonalá, ona je „Mater pulchrae dilectionis – Matka krásného milování“. Dívejme se stále na ně a oni nás budou připodobňovat sobě: „Řekni mi, s kým se stýkáš, a já ti řeknu, kdo jsi.“ Právě Karmel, řád Panny Marie, této nejlepší Učitelky lásky, by měl být nejlepší školou pravé, krásné, jemné, něžné lásky.

Terezie z Los Andes (1900–1920)

Jen Ježíš je krásný, jen on mě může potěšit. Jeho vzývám, pro něho pláču, jeho hledám ve své duši. Ježíš mě může vnitřně rozemlít, abych se stala čistou hostií, ve které by mohl odpočívat. Chtěla bych žíznit po lásce, aby jiné duše měly tuto lásku; tak, že bych zcela odumřela tvorům i sobě samé, abych vytvořila prostor pro něho. Je snad něco dobrého nebo krásného nebo pravdivého, co bychom si mohli představit mimo Ježíše?

Matka je zahrnuta do eucharistické formy bytí. Její jednota se Synem se stala o Velikonocích tak velikou, že už nemohou být od nynějška rozděleni. Tam, kde je Syn podstatně a skutečně přítomen, tam nemůže Matka chybět. Jestliže to, co přijímá křesťan u oltáře, je opravdu Tělo Pána, pak je to i tělo, které se stalo tělem v Matce a kterému dala všechno své k dispozici. Protože řekla „ano" k tomu, aby se stal člověkem, říká „ano“ i ke každému jeho novému příchodu na svět, který se uskutečňuje v proměňování při každé mši svaté.

(Adrienne von Speyr /1902–1967/, Služebnice Pána; překlad Marta Pavlíková a Terezie Brichtová)

Pán se jako nový Adam nechce zapojit do společenství lidí bez spolupůsobnosti nové Evy. Teprve tím, že se činí závislým na ženě, úplně ukazuje, jak bezvýhradně vzal na sebe zákony lidstva. Člověk, který by nepocházel ze ženy, který by nebyl na ženě závislý, který by nevděčil ženě, jež je jeho matkou, nejen za svou tělesnou existenci, ale i za svou výchovu, za své základní názory, by nebyl člověkem mezi lidmi. Tak je Pánova Matka vtažena do dění, jímž je Zjevení. Stává se svým způsobem pramenem, ze kterého vychází Vykupitel, a tím i vykoupení. Tím, že si Syn zvolil Matku, vložil do ní celou svou lásku k lidem, aby se mu jí dostalo zase od ní. Dává jí, aby byla plodným pramenem, ze kterého sám vzniká, kterému stále daruje svou milost, jakou jí dal na začátku, milost, která je křesťanská tím, že nejen sama dává, ale když ji někdo obdrží, může ji znovu darovat dál.
Na každé sebeodevzdání člověka Pánu odpovídá Pán plodností, na níž má jeho Matka podíl. Zvolil si jednu Matku, aby měl všechny lidi za bratry. Ale když Matka předává své mateřství dál, stávají se Ježíšovi bratři sami matkami. Matčino „ano“, které žije dál, umožnilo splnění Synova výroku: že všichni, kdo řekli „ano“ a plní vůli Otce, stanou se nejen bratry a sestrami, ale i matkami Pána.

(Adrienne von Speyr /1902–1967/, Služebnice Pána; překlad Marta Pavlíková a Terezie Brichtová)

Skrze tebe, Matko, jsme připutovali k tvému Synu.
Tys ho počala.
Tys ho nosila ve svém lůně.
Tys ho přivedla na svět.
Tys ho doprovázela jeho životem,
abys nám ho přinesla a darovala.

Mimo křesťanství to může být ušlechtilé a dobré, když člověk trpí o samotě, aby ušetřil své přátele pohledu na utrpení. Ale v křesťanství bychom tím vlastně bližního o něco připravovali, protože utrpení je plodné a utrpení snášené společně je milost. Pro Matku a pro Syna je to dar, smějí-li trpět spolu.

(Adrienne von Speyr /1902–1967/, Služebnice Pána)

Matka nese dítě v náručí do chrámu. Je to Mesiáš, její Bůh. Ale její vztah k němu se změnil. V době těhotenství ho nosila v sobě a dávala mu k dispozici všechno, co měla. Nyní, kdy Syna porodila, se cítí osamocena, téměř opuštěna. Předtím se nedalo její poslání rozlišit od poslání jeho. Nyní se poslání dítěte osamostatnilo: začíná jít svou vlastní cestou. (…)

Takto předstupuje před Simeona. Stařec ji i dítě přijímá, v Duchu svatém poznává ji i dítě, srovnává poslání Syna a Matky a spatřuje mezi oběma nové pouto. Svým pohledem a svým požehnáním pomáhá navázat toto pouto nově a nezrušitelněji. … Vidí budoucí cestu Syna. Vidí i těžkosti, které vzniknou pro opravdově věřící tím, že Bůh už v budoucnu nebude vzdálenou vznešenou bytostí ve vzdáleném nebi, nýbrž dítětem, člověkem, trpícím mezi nimi. Vzájemné vztahy lidí se úplně změní, odstup a blízkost se budou určovat jinak. … Od nynějška, když navážeme podstatný nebo nepodstatný vztah k druhému člověku, nebudeme nikdy vědět, zda nemáme již co do činění s Božím Synem, zda jsme v onom člověku nezasáhli nebo snad nezranili něco věčného, nepohrdli něčím věčným. Neboť nyní se Bůh stává hrozivě blízkým a všechno lidské je postaveno do bezprostředního světla k osvícení pohanů. Tím, že to Simeon vidí, chápe také, že mezi Pánem a lidmi bude nutné zprostředkování a že tato role může připadnout jen Matce. Ona bude udávat míru pro odstup a pro blízkost. V tom spatřuje Simeon pokračování jejího poslání.

(Adrienne von Speyr /1902–1967/, Služebnice Pána)

Když říká Maria člověku, například Josefovi, „ano“, říká je jako soukromá osoba a síla tohoto „ano“ je konečná. Ale jestliže je říká Bohu v okamžiku, kdy se Bůh rozhoduje, že se v ní milost vtělí, pak je toto „ano“ milostí samou vytrženo do rozměrů, které odpovídají Boží zvěsti. Není to už soukromé, ale katolické „ano“. Stává se kolébkou všech křesťanů. Maria mluví ve jménu všech, kdo mají mít účast na vykoupení. A od nynějška bude v křesťanské kontemplaci pravidlem toto: modlící se člověk bude vždy muset odpovídat Bohu ve jménu všech, kdo připadají v úvahu pro zamýšlenou úlohu, kdo jsou s ní jakýmkoli způsobem spojeni. Tak se stává Matčino „ano“ i předpokladem Eucharistie: nekonečné rozdělování Syna na nespočetné částečky je tajemství zástupnosti. Jeho láska je obětována, jeho krev je prolita pro spásu mnohých. A Otec chce vždy slyšet v hlasech jednotlivců, kteří Syna přijímají, hlasy mnohých, kteří by ho měli přijímat.

(Adrienne von Speyr, Služebnice Pána)