Doporučujeme
Vojtěch Kodet, O.Carm. (*1956)
V jednom z biblických komentářů jsem četl, že církev je vystavena stejným pokušením, jako byl vystaven Pán Ježíš, když se postil na poušti. To mě inspirovalo k přemýšlení o pokušeních církve v dnešní době.
Evangelium mluví o Ježíšově pokušení ze dvou pohledů. Pán Ježíš byl pokoušen především v oblasti své identity Božího Syna, kdy odrážel útoky satana, který mu nabízel způsob synovství odlišný od vůle Otcovy. Tím také odmítl podoby falešného mesiášství pro tento svět. Konkrétně pak bojoval se satanem v oblasti trojí žádostivosti. Jedno mají ale tato pokušení společné: ďábel se snaží uloupit Boží slovo, aby zničil poslušnost Otci.
Když hlouběji pochopíme Ježíšův boj, snadněji si uvědomíme, co je pokušením také pro církev. Tak jako Ježíš vybojoval svůj boj se satanem nejprve na poušti, musel čelit jeho útokům i celý zbytek svého pozemského života. Jednak na něj Boží nepřítel útočil skrze druhé lidi, dokonce skrze zmatené učedníky, a pak hlavně v závěru jeho pozemského života. Tak i církev musí čelit útokům satana během celé své existence, ať tento útok přichází přímo od něj, nebo zprostředkovaně skrze druhé lidi, ale i skrze lidi z církve samotné.
Svou dobrovolnou a úplnou závislostí na Otci Ježíš vrátil člověku možnost žít skutečnou identitu synovství, ve které člověk vše přijímá jako dar od Boha, aniž by si to chtěl uchvátit jako Adam. V třech pokušeních dostal tento zápas o pravou podobu synovství konkrétní výraz. A Ježíš se v něm osvědčil, když nekonal zázraky ve svůj vlastní prospěch. Místo chlebů jen pro sebe si Ježíš nechal Otcem při rozmnožení darovat chleby pro bezbřehý zástup. Ale i to byl jen předobraz ovoce Kristovy poslušnosti. Sám se totiž stal chlebem života pro všechny lidi všech dob. V druhém pokušení se nedal zlákat k laciné senzaci a ovlivnění davu skrze zázrak, kterým by lidi ohromil a získal na svoji stranu. Neskočil ani z vrcholu chrámu, ani nesestoupil z kříže. Zato jej Otec vzkřísil z mrtvých, aby všechny vysvobodil ze smrti a mohl jim dát život věčný. Ve svém třetím pokušení se nedal zlákat, aby získal moc a vládu nad světem cestou bez kříže, ale zvolil si cestu trpícího služebníka. Zavedl tak způsob vykonávání autority, který zde nikdy předtím nebyl. Místo nabídky moci nad druhými zvolil cestu bratrství, přátelství a partnerství.
Co to znamená pro církev? To první je, aby se církev nevzdala své základní identity Kristovy nevěsty, která žije zcela v závislosti na Něm. Je pokoušena, aby žila své poslání v tomto světě podle lidských představ, z vlastní síly a pro svoji slávu, v nezávislosti na Kristu a v bludu vlastní soběstačnosti. Ale církev sama nemá nic, co by nebylo darem Božím. Bůh sám si ji připravil jako nevěstu krásnou a bez poskvrny (srov. Ef 5,27). Zaměnit dary Ducha za vlastnění věcí nebo ovládání druhých nutně vede k její neplodnosti. Veškerá její krása je odleskem krásy Ženicha, její moc je Jeho mocí a jejím bohatstvím je On sám. A veškerá plodnost církve je v co největším připodobnění se Kristu.
V každé době je církev ohrožována modlami majetku, vnějškovosti a moci, jen situace a odstíny těchto pokušení se mění. Prvnímu pokušení církev podléhá, když si za organizační princip své existence zvolí ekonomiku a když vlastnění majetku klade jako podmínku pro vykonávání svého poslání. Pokud přestane být Bůh jejím největším bohatstvím, ztratí tím schopnost obdarovávat druhé skutečným životem. Bůh není konkurentem chleba, On je jeho původcem, a dává ho každému, kdo o něj prosí. Touha vlastnit hmotné věci souvisí s touhou vlastnit Boha i člověka. Stojí tak přímo proti svobodě Božích dětí, jde proti důvěře, zavádí do duchovní slepoty a brání skutečné lásce.
Pokušení, kterým chtěl satan přimět Ježíše, aby seskočil z vrcholu chrámu, je pro Ježíšovu nevěstu pokušením snad největším. Jde o pokušení vnějšího i skrytého triumfalismu církve, ve kterém si církev slouží Bohem tak, že ho využívá pro své zájmy a svoji slávu, a tak jedná s Bohem jako s modlou. Navenek vystupuje, jako by měla na Boha právo a pokouší se ho vlastnit, manipuluje s Bohem pro svůj úspěch a tím se staví na místo Boží. Je to pokušení, které převrací vztah Boha a člověka, Ježíše a jeho nevěsty církve. Místo poslušnosti Jeho slovu podléhá církev pokušení diktovat Bohu, co má dělat. Místo přizpůsobení se jedinému Mistru a Pánu je v pokušení přizpůsobit si Boha sobě. Místo, aby věřila Ježíšovým zaslíbením a o ně se opírala, požaduje Boží zásah podle svých představ, a když se ho nedostává, bere na místě Božím vše do svých rukou. Zachraňuje čest Boží vlastní moudrostí a silou, nahradí Boží skutky lidskými výmysly a milost svým snažením.
Posledním pokušením je pokušení moci, snaha konat dobro z vlastní síly, z pozice moci a podle svých představ. Je s tím spojena fascinace mocí a pokušení panovat, autoritářství a ovládání druhých ve jménu služby v církvi. Projeví se to ve chvíli, kdy se autorita církve ocitne v postavení společenské převahy, začne být pokoušena využít lidské moci ve službě sobě a tomu, co sama pokládá za správné a důležité. Svým postavením se povyšuje nad druhé a je staví do postoje otrocké podřízenosti. V tomto postoji se neostýchá své jednání často dokonce nazývat milosrdnou službou. Ve skutečnosti místo služby usiluje o nadvládu nad druhými, manipuluje s nimi a je ponižuje. Touha po moci je zcela neslučitelná s uznáním Boží vlády nad námi, která jediná vede ke svobodě. U Boha není jiná moc než moc lásky, kterou Pán nejvíce projevil, když za nás zemřel na kříži. Jde o pokušení, které naprosto ničí lidské vztahy. Proti Ježíšově cestě bratrství, přátelství a solidarity s druhými je církev pokoušena jít cestou „dokonalé“ společenské organizace skrze ovládání druhých. Službu životu tak nahradí panováním.
Církev se musí mít stále na pozoru, aby nepodléhala smýšlení tohoto světa, za kterým se skrývá Boží nepřítel. Nedostatek rozlišování je jejím základním úskalím. Není nám to jedno a bolí nás to, že církev těmto pokušením často podléhá. Máme-li ve svém postavení vliv na utváření církevních struktur a mentality uvnitř církve, je naší povinností střežit Ducha Kristova v církvi. Ale církev nezměníme jinak než tím, že se sami budeme těmto pokušením bránit, protože církev, to jsme my. Jestliže platí, že církev je vystavena stejným pokušením, jako byl Pán Ježíš, tak také platí, že jsou to pokušení nás všech. Problém je, že selhání vidíme vždy snadněji na druhých než na sobě a díky tomu snadno my sami kritizujeme církev, jejíž jsme součástí.
(Převzato z www.vojtechkodet.cz)