Doporučujeme
Bože, tys neodňal od svatého Tita kalich utrpení, strachu a slabosti. Na jeho přímluvu ti dnes přinášíme bezmoc všech obětí války i svou vlastní nemohoucnost a společně prosíme o tvůj pokoj a spravedlivý mír pro Ukrajinu, Evropu i celý svět. Skrze Krista, našeho Pána.
Zkušenost slabosti
Svatý Pavel třikrát prosil Pána, aby ho zbavil „ostnu“ satanova, který ho bil do tváře. Osten Pavla ochromoval a připadal mu neslučitelný se službou Kristu a jeho evangeliu. Tehdy však dostal odpověď: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti.“ (2 Kor 12,9)
Možná to platí i o svatosti: svatost se – samozřejmě z milosti – tím zřejměji projeví ve slabosti. Jinak řečeno: svatost je tím autentičtější, čím více je dílem milosti a ne pouze plodem naší vlastní askeze, našeho úsilí, našeho boje. Svatost je tím autentičtější, čím více je darovaným podílem na svatosti Boží. Autentická svatost nikdy není „svatostí vlastní výroby“.
Titus toužil milovat Ježíše láskou silnou až k smrti. Na utrpení byl ostatně dobře připravený – od dětství měl chabé zdraví, sužovaly ho různé nepříjemné choroby. Častým námětem jeho rozjímání byl Ukřižovaný. Celý život studoval mystiky a věděl, že láska se neosvědčuje ani v extázích, ani v povznášejících prožitcích, ale v utrpení. Věděl, že utrpení a temné noci přijdou. Že musí přijít, protože slouží k tomu, aby očistily naši lásku od sobectví, které se se nutně mísí i do našeho vztahu s Bohem.
Titus však doposud postrádal zkušenost, že utrpení může člověka přemoci. Během jedné z rekolekcí povzbuzoval řeholní sestry:
Neslužte Pánu se vzdycháním. S radostnou tváří a odvahou dokazujte, jak pravdivá jsou Pánova slova: „Mé jho netlačí a mé břemeno netíží“… Mějte úsměv na tváři a hleďte na utrpení ve vznešenějším světle, v němž se utrpení jeví jako projev Boží lásky k vám a důvod k radosti. Radost není ctnost, ale účinek lásky, s jakou se snáší bolest.
Titus opravdu snášel bolest s láskou a radostí – přinejmenším když nastoupil svou křížovou cestu. Byl úžasnou oporou všem, kteří se s ním v různých vězeních a táborech potkávali. V jejich vzpomínkách vystupuje jako malý nezlomný strýček Titus, světlo v temnotách, kousek dobroty a lásky v moři zloby a nenávisti.
Jak ale utrpení přibývalo, ubývalo zdraví, ubývaly fyzické, duševní i duchovní síly. Z koncentračního tábora v holandském Amersfoortu byl Titus převezen do filtračního tábora na území okupantů, do německého Kleve, odkud vyrážely transporty do Dachau. Zdejší vězeňský kaplan P. Ludwig Deimel obdivoval Titův pokoj, odevzdanost a především hloubku modlitby navzdory totálnímu vyčerpání. Pak ale přišla krize. P. Deimel přesvědčil Tita, aby se pokusil písemně požádat o zohlednění svého zdravotního stavu a o změnu trestu. Namísto transportu do koncentračního tábora v Dachau navrhoval internaci v některém z německých karmelitánských klášterů, samozřejmě bez možnosti jakkoli veřejně působit.
Zachovaly se nám dvě verze této žádosti – obšírnější koncept, v němž Titus otevřeně píše o halucinacích, které mívá, o neschopnosti se modlit, o vlastní zlomenosti. A pak oficiální, podepsaná a odevzdaná žádost, která některé citlivé aspekty Titovy krize neuvádí. Dvanáct let po Titově mučednické smrti a rok před zahájením beatifikačního procesu vyšla kniha Josseho Alzina „Malý nebezpečný mnich“, v níž je Titova krize popsána mnohem konkrétněji i drastičtěji, než jak o ní mluví pozdější životopisci. Alzin píše, že Tita přemohl strach, že byl k nepoznání, zcela zlomený se chvěl a vzlykal jako dítě. Vězeňský kaplan už v něm nepoznával toho sice zuboženého, ale vnitřně pevného karmelitána.
Hned následující den po odevzdání žádosti byl Titus zařazen do transportu. Ráno mu ještě P. Deimel podal svaté přijímání. Pak byl čten seznam transportovaných vězňů a Tita připoutali zápěstím k ostatním. P. Deimel nestačil žasnout – Titus byl opět tím, kým byl dříve. S mírným úsměvem na rtech zašeptal duchovnímu na rozloučenou: „Co se mi ještě může stát, když mě provází Pán?“ Zdá se, že tato nečekaná, lidsky nepravděpodobná proměna byla dílem zázračného nasycení eucharistickým Pánem.
Titova krize ani nesnižuje, ani neohrožuje, ale naopak osvědčuje autenticitu jeho svatosti. Titova svatost se tak stává čistou milostí – není to vítězství Titovy síly a vůle, jde o Ježíšovo vítězství v Titově slabosti, v Titově porážce.
Titova zkušenost slabosti je tak důvodem i naší naděje, že každý náš propad může být – a bude! – proměněn v Ježíšovo vítězství. Že i nám stačí jeho milost, protože svatost se tím zřejměji projeví ve slabosti.