KARMEL

Papež Pavel VI.

Před padesáti lety 4.–6. ledna 1964 podnikl papež Pavel VI. první novodobou papežskou cestu – pouť do Svaté země. (Podle historiků posledním papežem před ním, který opustil italskou půdu, byl Pius VII. v roce 1814, když jej Napoleon donutil vycestovat do Fointanebleu u Paříže.)

Pouť Pavla VI. vzbudila tehdy veliký rozruch – nejen proto, že ji papež oznámil pouhý měsíc před jejím konáním. Jednalo se o první pouť papeže do Svaté země, Pavel VI. se při ní v Jeruzalémě setkal s konstantinopolským patriarchou Athenagorasem, s nímž pak v roce 1965 odvolali vzájemnou exkomunikaci, kterou vyslovili jejich předchůdci před devíti stoletími.

Osobitým dokladem toho, jak silný ohlas pouť vyvolala, je i knížka Apoštolský poutník, kterou o této pouti napsal P. František Hobizal a jež u nás vyšla v roce 1992. Hned v čase pouti si P. František zapisoval dostupné informace a shromažďoval výstřižky z tisku. V roce 1983 pak během tří týdnů napsal svou knížku. Vydání se dočkala až po devíti letech, po změně politických poměrů u nás. 5. ledna letošního roku zveřejnil papež František svůj záměr vykonat ve dnech 24. až 26. května 2014 pouť do Svaté země, při níž by chtěl především připomenout historické setkání papeže Pavla VI. a patriarchy Atenagora. Proto součástí papežovy cesty má být ekumenické setkání s konstantinopolským patriarchou Bartolomějem a se všemi jeruzalémskými představiteli křesťanských církví v Jeruzalémě u Svatého hrobu. Papež František svou cestu označil za „modlitební pouť“ a poprosil všechny o modlitby za tuto pouť. Jako připomínku pouti Pavla VI. do Svaté země přinášíme překlad krásné meditace, kterou pronesl v basilice Zvěstování Panně Marii v Nazaretě v neděli 5. ledna 1964.¹

Kostel na hoře Blahoslavenství.
Podle tradice zde Pán Ježíš pronesl horskou řeč (Mat 5–7
a vyvolil si dvanáct apoštolů (Lk 6,12–16)

Synovské vyznání úcty Panně Marii, Matce Boží a Matce nás všech

Zde v Nazaretě naše mysl zamíří nejprve k přesvaté Panně Marii:

• abychom jí prokázali svou synovskou úctu a oddanost,
• abychom tuto oddanost posílili tak, že bude opravdová, hluboká a jedinečná, v souladu s Božím plánem: (vždyť Maria) je Plná milosti, Neposkvrněná, ustavičná Panna, Matka Krista a tím je Matka Boží i Matka naše, žena, přijatá do nebe, šťastná Královna, vzor církve a naše naděje.

Poté Marii svěříme svůj pokorný synovský záměr snažit se stále ji ctít a oslavovat se obzvláštní úctou. S úctou, která nám pomůže poznávat velké věci, jež na Marii učinil Pán. Se zvláštní zbožností, rozněcující naše nejzbožnější, nejčistší, nejlidštější, nejosobnější a nejdůvěrnější city. S úctou, která před celým světem vysoko vyzdvihne vzor lidské dokonalosti a důvěry v ni.

A následně, když chceme uctít její dobrotu a moc její lásky a její přímluvy, předložíme Marii své prosby za vše, co nám nejvíce leží na srdci:

• prosby za to, aby nám v duši uchovala upřímnou oddanost vůči ní;
• prosby o to, abychom se poznáním, touhou, důvěrou a úsilím přiblížili čistotě ducha i těla, čistotě citů a slov, umění a lásky; té čistotě, kterou dnešní svět umí jen urážet a zlehčovat; té čistotě, k níž Ježíš Kristus váže jeden ze svých příslibů, jedno z blahoslavenství – příslib zářivého patření na Boha;
• prosba o to, abychom tudíž byli přivedeni jí, Naší Paní, paní tohoto domu, i jejím mužem, laskavým a pevným Josefem, do důvěrné blízkosti Krista, jejího lidského a božského Syna Ježíše.

Nazaret je nám školou

Nazaretský dům je školou, v níž začínáme rozumět Kristovu životu: je tudíž školou evangelia. Zde se totiž učíme vidět, poslouchat, rozjímat a do hloubky pronikat, jak veliká a tajemná síla je ukryta v tomto velmi prostém, velmi pokorném a velmi krásném zjevení Božího Syna. A snad se ho ponenáhlu učíme i napodobovat.

Zde si vskutku osvojujeme způsob a cestu, jak snadno poznat, kdo je Kristus. Zde obzvláště chápeme, jak velice musí být předmětem našeho zájmu to, co souvisí s jeho přebýváním mezi námi a co je jakoby vymezuje: totiž místa, doba, zvyky, řeč, posvátné obřady a vůbec vše, čeho Ježíš použil k tomu, aby se stal světu zjevným.

To všechno zde hovoří, vše něco znamená. Vše (tu) má dvojí smysl: jednak smysl vnější, který lze z evangelijních scén vnímat bezprostředně (našimi) smysly a schopností poznávat. Ten vnímají ti, kdo se dívají zvnějšku, kdo jen studují a posuzují filologickou a historickou podobu svatých knih. Bible sama jej nazývá „litera“.

Toto studium je důležité a nezbytné, a přece ten, kdo u něj utkví, zůstává v temnotě. Ono (totiž) dokáže i klamat a svádět k pýše na vědomosti, pokud člověk na to, co se mu v evangeliu jeví, nehledí čistým okem, s pokorou ducha, s dobrým úmyslem a s vnitřní modlitbou.

To vnější v evangeliu svůj vnitřní obsah, čili zjevení pravdy, skutečnosti, kterou zároveň předkládá i tají, totiž sděluje pouze těm, kdo se vystaví paprsku světla. Paprsku, vycházejícímu z přímosti ducha, čili mysli a srdce – což je subjektivní a přirozená podmínka, o niž by měl každý v sobě pečovat – a zároveň vycházejícímu z nepostižitelného, svobodného a nezaslouženého proudu milosti, která díky tajemství (Božího) milosrdenství, jež řídí osudy lidstva, (člověku) nikdy nechybí – alespoň v určený čas a v určité podobě. Ne, nechybí žádnému člověku dobré vůle. V tomto spočívá „duch“.

Zde zajisté, v této škole, chápeme, proč je třeba zachovávat duchovní kázeň, přeje-li si někdo řídit se učením evangelia a být Kristovým učedníkem. Ó, jak rádi bychom se vrátili do svého (nejútlejšího) dětství a znovu se svěřili této pokorné a přece tak vznešené nazaretské škole! Jak mocně bychom si přáli moci v blízkosti Panny Marie obnovit své snažení o pravou životní moudrost a pronikat do božských pravd!

Avšak usedli jsme tu jenom jako poutníci a jsme nuceni vzdát se své touhy pokračovat zde v onom nikdy nekončícím vzdělávání se v porozumění evangeliu. Přece však neodejdeme, aniž bychom si ve spěchu a jako by pokradmu odnesli z nazaretského sídla alespoň stručná ponaučení.

Především učí tento dům mlčení. Kéž by v nás znovu ožila nejvyšší úcta k mlčení: vždyť je obdivuhodným a potřebným stavem mysli právě pro překotný a bouřlivý život v naší době, kdy na nás útočí tolikerý křik, povykování a vřava!

Ach, ty nazaretské ticho, nauč nás usebranosti a vnitřnímu životu, stálé připravenosti k naslouchání dobrým vnuknutím a návodům pravých učitelů! Nauč nás, jak potřebné a cenné jsou příprava, učení, meditace, osobní a vnitřní životní pořádek a modlitba, kterou ve skrytu vidí jen Bůh!

Mimoto tu poznáváme, jak důležitý je domov, rodinný život. Kéž nás Nazaret učí, co je rodina, jaké má být její společenství v lásce, jak velká je její strohá a prostá krása, jak posvátný a nedotknutelný je její ráz! Naučme se odtud
z Nazareta, jak sladká a nenahraditelná je výchova v rodině. Nechme se poučit, jaké obrovské poslání rodina přirozeně má ve společenském řádu.

A ještě se tu učíme práci. Ty nazaretské sídlo, domove „tesařova syna“, jak rádi bychom (právě) zde pochopili a vyzvedli sice přísný, leč na vykoupení se podílející zákon lidského úsilí a námahy! Právě zde bychom chtěli obnovit vědomí o důstojnosti práce a připomenout, že práce nemůže mít cíl sama v sobě. Měla by být činností svobodnou a ušlechtilou, ale to – více než z její ekonomické výnosnosti – pramení z hodnot, které má za svůj cíl. Na závěr bychom chtěli právě z toho místa pozdravit všechny pracující na celém světě a ukázat jim jejich veliký vzor, jejich Božského bratra, proroka všech jejich spravedlivých požadavků – Krista, našeho Pána.

Slyšíme ozvěnu Kristových slov

Tak tedy ať se naše mysl vzdálí z Nazareta a ať se ubírá dál těmito galilejskými horami, které poskytly přírodní prostředí i okrasu hlasu našeho Mistra a Pána. Chybí (nám) čas a dostatek sil k tomu, abychom nyní v této chvíli znova stvrdili jeho božské poselství určené celému světu.

Avšak nevzdáme se toho, abychom pohlédli k nedaleké hoře Blahoslavenství, která jsou shrnutím a vrcholem evangelijního kázání, a abychom se snažili slyšet ozvěnu onoho kázání, která se line touto tajemnou atmosférou a doléhá až k nám.

Jde o hlas Krista, který vyhlašuje Nový zákon, onen nový zákon, jenž zahrnuje a přesahuje zákon Starý a přivádí lidské jednání k vrcholu dokonalosti. Důležitým motivem v jednání člověka bývá (nějaké) tíhnutí, které ovlivňuje (to, jak člověk užívá svou) svobodu. Ve Starém zákoně platil zákon strachu. V praktickém životě každé doby – i naší – pak (vládne) instinkt a zájem. U Krista, kterého Otec z lásky daroval světu, platí zákon lásky. On sám nás učil poslouchat z lásky; a to svým odevzdáním se.

Svatý Augustin nás učí: „Bůh dal menší přikázání lidu, který dosud bylo třeba poutat strachem, a skrze svého Syna (dal) větší přikázání lidu, jejž bylo vhodné již osvobodit láskou“ (láskou, která se dává; charitas).²

Kristus ve svém evangeliu dal světu ten nejvyšší cíl a tu největší sílu pro jednání (člověka) a tím i pro jeho svobodu a pokrok: totiž lásku. Nikdo ji nemůže předčit, nikdo nad ní zvítězit, nikdo ji nedokáže nahradit. Jeho evangelium je klíčem k životu. Lidská bytost dosahuje v Kristově slově své nejvyšší úrovně. A lidská společnost v něm nachází svou nejvhodnější a nejsilnější soudržnost.

Věříme, Pane, ve tvé slovo, chceme je následovat a žít.

Teď se chceme zaposlouchat do ozvěny, jež zní v našich duších, v duších současných lidí dvacátého století. Zde jsou ponaučení, která nám, zdá se, toto slovo dává.

Blahoslavení jsme, jestliže se – chudí v duchu – dokážeme osvobodit od klamného spoléhání na hmotné bohatství a jsme s to zamířit své touhy nejprve na bohatství duchovní a náboženské. A pokud respektujeme a milujeme chudé jako bratry a jako živé obrazy Krista.

Jsme blahoslavení, pokud vychováni v duchu mírnosti silných se dovedeme zříkat smutné moci nenávisti a pomsty. A namísto strašení zbraněmi dáváme přednost velkorysému odpuštění, spojenectví ve svobodě a v práci, vítězství dosahovanému dobrotou a pokojem.

Blahoslavení jsme, jestliže sobectví nebereme jako určující pravidlo svého života a požitek (jako měřítko) jeho smyslu. Ba umíme-li objevovat ve střídmosti energii, v bolesti zdroj vykoupení, v oběti vrchol velikosti.

Jsme blahoslavení, volíme-li raději být utlačováni, než jiné utiskovat, a lačníme-li stále po větší a větší spravedlnosti. Blahoslavení jsme, pokud pro Boží království dovedeme nyní a stále odpouštět i bojovat, pracovat i sloužit, trpět i milovat.

Nebudeme zahanbeni navěky.³

A jako bychom dnes opět slyšeli Jeho hlas. Tehdy byl silnější, jemnější i hrozivější: byl božský.

Ale tím, že toužíme zaslechnout alespoň tuto ozvěnu Mistrových slov, se – mám za to – stáváme jeho učedníky a opravdu nabýváme nové moudrosti, nové hodnoty.

(Na překladu se podíleli
Jaroslava Kučerová, sestra Magdalena Šmídová, OSU, a P. Gorazd, O.Carm.
Kniha Františka Hobizala obsahuje volné citace z promluvy na str. 54–56.)

Kromě Zvěstování, které připomíná bazilika, je Nazaret také místem, kde Ježíš vyrostl (jak o tom rozjímal Pavel VI.) a podle nějž byl nazýván (Mk 1,24) a kde mu jeho sousedé a známí odepřeli víru (Mk 6,1–6).