KARMEL

P. Gorazd Cetkovský,O.Carm.

Opakovaně mne – někdy víc, někdy méně – zaměstnává myšlenka na to, jak dobře prožívat mši svatou. „Rok eucharistie“, vyhlášený našimi biskupy, to ještě umocnil. A tak – mimo jiné – když se mi příležitostně dostanou do rukou staré modlitební knížky nebo i starý katechismus, zkouším si nalistovat, co se tam k tomu píše. O několik objevů, které jsem takto v poslední době našel, se s vámi chci podělit..

Ty příslušné kapitoly bývají nadepsány Modlitby ke mši svaté nebo Mešní pobožnost a najdeme je asi v úplně každé katolické modlitební knize. Mešní pobožnost (v němčině Messandacht) byl přímo terminus technicus pro modlitby, které byly v modlitebních knihách nabízeny věřícím k tomu, aby se je modlili během mše svaté – zatímco ji kněz sloužil.

Mladším z nás to může připadat nesmyslné, protože jsme dnes už padesát let zvyklí na to, že mše:

• je společná modlitba všech – kněze stejně jako nás ostatních,
• i když něco při mši recituje jen kněz sám, modlí se to většinou nahlas a říká to i za nás nebo pro nás či dokonce k nám (v tom případě na to pak my odpovídáme),
• mše probíhá v jazyce, kterému rozumíme.

Takže zbožnost, ale už i obyčejná společenská slušnost vyžadují, abychom se na průběh mše soustředili a náležitě se do něj zapojovali. Ani by nás už nenapadlo, že by tomuto všemu, co jsem v několika bodech zmínil, mohlo být jinak. A proto se divíme a při pohledu do starých kostelních „knížek“¹ nechápeme, jak by se člověk při mši měl modlit nějaké své modlitbičky, nějakou Mešní pobožnost. Ba dokonce že k tomu byl – chce-li se mše účastnit zbožně – pobízen! Abychom tomu porozuměli, je třeba se alespoň krátce podívat zpět do dějin liturgie, jakými proměnami slavení mše prošlo.²

Jak tomu bylo při eucharistii zpočátku

Na samém počátku slavil Pán Ježíš s učedníky velikonoční večeři – způsobem u židů obvyklým, ovšem vložil do ní nový obsah. Pak se křesťané scházeli – především v neděli – v soukromých domech k modlitbě, při které po čtení z Písma biskup pronášel díkůvzdání (řecky eucharistia) a lámal „jeden chléb, pokrm věčného života“ (sv. Ignác z Antiochie). Teprve později vznikly skutečné kostely, bohoslužba nabyla na bohatosti co do modliteb, gest, liturgických oděvů, zvyklostí aj. Historikové přitom potvrzují, že liturgie církve jak na západě tak v zemích křesťanského Východu byla od svých počátků modlitbou celého shromážděného společenství.

A také to na ní bylo patrné. Výzvy celebranta jako: „Pán s vámi,“ nebo: „Vzhůru srdce,“ každý z přítomných vztahoval na sebe a hlasitě na ně odpovídal. Kněz pronášel modlitby v množném čísle, říkal je jménem všech přítomných. Sv. Jeroným (zemřel asi r. 420) píše, že odpověď: „Amen,“ duní v římských bazilikách jako hrom z nebe... Jinou formou spoluúčasti lidu byly odpovědi na litanie a přímluvy (z římské liturgie následně obojí vymizelo,³ z východních liturgií ne). Tedy nikdo nebyl nezúčastněným pozorovatelem. Věřící přinášeli v průvodu své dary, eucharistii přijímali všichni. Biblická čtení a promluva srozumitelně zaznívaly ke všem a byly účinnou katechezí. Čtení četli lektoři, odpověď žalmu pronášeli všichni přítomní. Stejně i zpěvy, označované jako tzv. mešní ordinarium: Kyrie, Gloria, Sanctus, Agnus Dei. Později přibylo i Credo.

Od 6. či 7. století byla eucharistie obohacena o jiný trojí zpěv (zpravidla žalmu) a modlitbu. Totiž při vstupu celebranta s asistencí, při přinášení chleba a vína a při svatém přijímání. Všechny tři tyto části bohoslužby byly spojeny s pohybem zúčastněných po liturgickém prostoru a nějakou chvíli trvaly, proto na tato místa obřadu byly vloženy zpěvy (snadno uzpůsobitelné co do délky), po nichž následovala výzva k modlitbě, pak chvíle ticha a na závěr krátká modlitba celebranta. Chvíle ticha byla mnohdy spojená s pokleknutím na obě kolena a během ní každý v tichu přednášel Bohu svou osobní modlitbu. Při tom všem byli tedy všichni přítomní pořád aktivně zapojeni.

Jak se vytvořilo „tlusté sklo“

V raném středověku ovšem kromě slavení eucharistie celou církevní obcí se stále častěji slavila eucharistie také soukromě, např. v domácí kapli. Důvod k tomu byl různý: osobní zbožnost biskupa či kněze, v klášteřích rostoucí počet mnichů s kněžským svěcením (a koncelebrace, jak ji známe dnes, tehdy nebyla), prosazující se každodenní sloužení mše každým knězem (související i se zaváděním celibátu), ale zvláště: pojímání mše jako prosebné modlitby, obětované na konkrétní úmysl jednotlivce či rodiny nebo za jednotlivé zemřelé. Zpočátku se i takové soukromé eucharistie účastnil aspoň úzký

okruh věřících, od 6. století už často jen kněz s ministrantem nebo i docela sám. V kostelích se ke sloužení takových privátních mší začaly budovat postranní oltáře. Takto sloužená eucharistie byla nazvána „tichá mše“ (missa lecta), protože probíhala beze zpěvu, narozdíl od slavení se společenstvím věřících, které mělo dvojí podobu: „zpívaná mše“ (missa cantata) nebo – často pontifikální – „slavná mše“ (missa solemnis). Někdy kolem roku 800 se oltář přisunul blíž ke stěně kostela a kněz či biskup od té doby celebroval mši zády k lidu. A když mše byla nyní považována i za soukromou pobožnost, pak zatímco doposud kněz těm částem mše, které přednášel někdo jiný (lektor, zpěváci), prostě naslouchal, nyní si úplně vše paralelně sám pro sebe četl. Jak při mši soukromé, tak veřejné. Ruku v ruce s tím proto tehdy vznikl nový typ liturgické knihy, tzv. misál, obsahující naprosto všechny texty, kterých při bohoslužbě bylo třeba. Tak si kněz nadále vystačil i sám.

Zároveň od ranného středověku přestaly být aklamace lidu pronášeny celým shromážděním. Byly totiž zpívány a jejich nápěvy byly hudebně stále náročnější (chorální melodie, později polyfonie), takže je zpívala již jen schola nebo později pěvecký sbor. Ostatní lid na to nestačil a umlkl. Ostatně slovo chorál pochází od slova chór (kněžiště), což dobře ukazuje, že šlo o zpěvy zpívané těmi, kdo byli v chóru kostela a tvořili sbor zpěváků. Nadto vše zůstávalo v latinském jazyce. Taková liturgie byla krásná, ale náročná a stále méně dostupná porozumění ze strany všech.

Mnohdy se ovšem asi nedařilo připravit ji tak, aby opravdu krásy dosáhla. A byla dlouhá, přeci jen působila únavně a pro svou nesrozumitelnost zůstávala pro většinu věřících „zapečetěnou knihou“. Ani alegorické výklady mše (o kterých se teprve zmíníme) tu mnoho nezachránily. Přeci jen byly pouhou náhražkou a postupně ztrácely na oblibě.

A tak už to zůstalo na dlouho

Pro úplnost krátce dodejme: ani obrodné proudy v církvi na počátku novověku, tedy v 16. století (mezi které patřila mimo jiné i tereziánská reforma Karmelu), vzniklou průrvu mezi duchovenstvem a ostatním lidem při mši svaté neodstranily. Ani nemohly, to už bylo v silách pouze nejvyšší autority v církvi – papežů. Ony se vydaly jinou cestou. Nové řeholní řády liturgii co možná zjednodušily a zkrátily (o jezuitech prý tehdy platilo: „Jezuita nezpívá“), přednost daly tomu, aby se kněz pomodlil mši svatou „tichou“ (zvenčí viděno: víceméně sám pro sebe) a lidé se mezitím také modlili – tak jak toho oni byli schopni.

Další staletí už na římské mešní liturgii nezměnila v podstatě nic. A tak až do 20. století vypadala mše svatá tak, že:

• liturgie byla latinská, i když v Evropě už všichni mluvili národními jazyky;
• celebrant četl vše sám, odpovídal mu jen ministrant; a omluvně se to ospravedlňovalo, např. Schallerův misálek⁴ vysvětluje, že po výzvě kněze: Dominus vobiscum (Pán s vámi), „Lid mu pak ústy přisluhujících odpovídá: Et cum...,“ nebo jindy: „ministrant tlumočí odpověď přítomného lidu...“;
• bohoslužbu oběti celebroval kněz zády k lidu;
• eucharistickou modlitbu (tzv. mešní kánon) četl potichu, včetně slov při proměňování.

Mši tedy opravdu dobře sledovat mohl jen kněz, ostatní od ní zůstávali v jisté izolaci: viděli a slyšeli z ní málo, nerozuměli... Mezi knězem a ostatními věřícími se postupně vytvořilo (když si vypůjčíme příměr a výraz, které jsme používali v dětství) „tlusté sklo“.

Na co můžeme být hrdí: Cyril a Metoděj byli opačného ražení

Všimněte si: zrovna v době, kdy v západní Evropě vývoj liturgie aktivní účast věřících na mši ochromil a vyhradil ji kněžím, na Velké Moravě sv. Cyril a Metoděj překládají liturgické texty do staroslověnštiny, aby byla mše srozumitelná pro všechny přítomné a mohli se jí účastnit tak, že liturgii sledují a rozumějí ji.

Protože ovšem na Západě byla následně prosazena liturgie karolinská (a zbytky staroslověnské liturgie byly postupně u nás potlačeny), vyvstala laickým věřícím, když přicházeli na mši, potíž, jak a co se při ní modlit. Kněz si vystačil se svým misálem a věřící museli hledat, co zatím „budou dělat“ oni...

Co tedy při mši dělat?

Tato otázka doléhala v kostele na věřící nejen v průběhu bohoslužby oběti, kterou kněz recitoval tiše, ale také (když latině nerozuměli) během čtení z Písma a ostatních modliteb a zpěvů. P. Čala tuto svízel v roce 1941 popisuje s kusem kazatelského patosu, nicméně bezesporu přiléhavě:

„Kdo si všimne v neděli chování věřících při mši svaté ať v městě nebo na vesnici, uvidí, že mnozí z nich mají dlouhou chvíli; nevědí, čím by se tu půlhodinku zaměstnali, netrpělivě čekají na konec. Jiní jdou do kostela, aby si poslechli nějaký krásný zpěv. Jiní listují v modlitební knížce anebo odříkávají třebas litanii k sv. Josefu nebo modlitby za úrodu atd.“⁵

Způsobů, jak se během mše modlit, bylo tedy praktikováno několik:

1. naslouchat liturgické hudbě a vnímat prostředí chrámu,
2. modlit se růženec, litanie či jakékoli jiné modlitby;
3. připravovat se na svaté přijímání (pokud k němu dotyčný měl přistoupit)
4. modlit se modlitby, které se snažily i přes ono „tlusté sklo“ udržet na mši přece jen nějakou návaznost – těm se právě dostalo označení mešní pobožnost.

Jestliže autoři mešních pobožností usilovali o to ctít obsah mše svaté, bylo důležité, jak jí rozuměli. Přiznejme si, že nám samým by možná způsobilo horké chvíle, kdyby se nás někdo zeptal: „Oč vlastně při mši jde?“ A kdybychom přitom věděli, že odpověď musí být výstižná a přitom co možná krátká a srozumitelná... Zároveň by nám ovšem taková horká chvilka hodně přinesla. Byť třebas jen tím způsobem, že bychom si až příliš dobře zapamatovali svou neuspokojivou odpověď a následně si dohledávali důkladnější informace...
V kostelních „knížkách“ bývalo obvykle nejdřív krátké poučení, co mše svatá je, a pak různé mešní pobožnosti. Některé z nich a tedy různé způsoby, jak se při mši svaté dříve lidé snažili modlit, i když ji nemohli dostatečně sledovat a nerozuměli jí, bych nám rád představil.

První způsob: vidět ve mši svaté alegorii dějin spásy

Jedním pokusem, jak odcizení mezi děním u oltáře a věřícími v kostele překlenout, bylo úsilí dát tomu, co věřící ze mše svaté viděli a slyšeli, alegorický výklad. Průkopníkem v tomto směru byl biskup Amalar z Metz († kolem roku 850), jehož výklad byl zhruba takovýto:

Zpěv, který sbor zpívá při příchodu kněze k oltáři, naznačuje hlas proroků, kteří zvěstovali příchod Vykupitele. Zpěv Sláva na výsostech Bohu znamená zpěv andělů při narození Spasitele. Následující modlitba kněze (uvedená výzvou: Modleme se) poukazuje na první Ježíšovo vystoupení před veřejnost – v jeruzalémském chrámě ve dvanácti letech. Epištola (čtení z Písma) představuje kázání Jana Křtitele, při čtení evangelia promlouvá pak Ježíš sám. Přinášení obětních darů věřícími naznačuje uvítání Páně jásajícími zástupy při jeho vjezdu do Jeruzaléma. Následující tiché modlitby kněze a eucharistická modlitba znamenají umučení a smrt Páně. Pozdvihování Těla a Krve Páně a jejich znovupoložení na oltář ukazují snětí Ježíšova těla z kříže. Když kněz vkládá část proměněné hostie do kalicha, toto spojení Pánova Těla a Krve symbolizuje jeho vzkříšení. Svaté přijímání představuje setkávání Zmrtvýchvstalého Pána s učedníky a jeho společné jídlo s nimi. Modlitba požehnání znamená loučení Pána s nimi před jeho nanebevstoupením – odchodem k Otci.

Tento alegorický výklad zůstal mezi zbožnými věřícími živý po staletí. Například i výtečný zpěvník brněnské diecéze z r. 1911 Cesta k věčné spáse uvádí u písně č. 287 nadpis: Mše svatá je stručným životopisem Ježíše Krista. A o textu písně udává: dle výkladu Bellarminova,⁶ nicméně tu poznáváme výklad Amalarův: sloka ke Kyrie zmiňuje očekávání praotců a proroků ve Starém zákoně, sloka ke Gloria se odvolává na Kristovo narození, sloka k epištole a graduale pak na Jana Křtitele a jeho kázání u Jordánu atd.
Také obsáhlá modlitební kniha Ve šlépějích Neposkvrněné,⁷ kterou sestavil jezuita P. Konrád Maria Kubeš, uvádí jako první mešní pobožnost velmi důkladný alegorický výklad mše, shodující se v mnohém s výkladem Amalarovým. Zajímavý je nadpis této mešní pobožnosti: „Eucharistie náhradou za ztracený ráj."
Tímto způsobem měli věřící při jednotlivých částech mše svaté (aniž by vadilo, že jim příliš nerozumějí) rozjímat chronologicky o událostech z dějin spásy.

Druhý způsob: rozjímat o umučení Pána Ježíše

Tuto mešní pobožnost jsem našel ve staré modlitební knize Misionární knížka (přesněji v jejím 11. vydání z roku 1925), která mne vlastně k promýšlení celého tohoto tématu a k sepsání článku podnítila. Vydali ji tehdy (jak vidíte, postupně v řadě vydání) čeští redemptoristé, tedy řeholníci, kteří se ve své apoštolské práci zaměřovali na duchovní obnovy – takzvané lidové misie. Tato mešní pobožnost je v knize uvedena slovy:

Kristus Pán ustanovil nejsvětější oběť mše svaté, aby byla ustavičnou památkou lásky, kterou nám projevil svým přehořkým utrpením a svou smrtí na kříži. Vzpomínejme tedy při mši svaté na bolesti a smrt Páně, jak nám to důtklivě klade na srdce sv. Pavel, an dí: „Kolikrátkoli budete tento chléb jísti a kalich píti, smrt Páně budete zvěstovati, dokavadž nepřijde.“ (1 Kor 11,26.)

A následuje sedm krátkých úvah o umučení Páně, vybraných ze spisů zakladatele redemptoristů, sv. Alfonse z Liguori (1696–1787). Mají věřícím posloužit k modlitbě postupně při jednotlivých částech mše. Každá ze sedmi částí je tvořena krátkým textem k rozjímání (někdy úryvkem z Písma) a pak modlitbou, která se v podobě přímé řeči obrací na Boha nebo Ježíše. Ke třem vrcholným chvílím v průběhu mše svaté není uvedeno rozjímání, ale pouze samotná modlitba.

Celkové schéma je tedy takovéto:

Zaměření pozornosti na Kristovo utrpení souviselo s pohledem na mši svatou, zdůrazněným učením tridentského koncilu: „je to táž oběť, která byla přinesena na Kalvárii, protože je tu týž kněz a týž obětní dar, Ježíš Kristus.“⁸ Ve stejném duchu například promlouvá svým jadrným a nabádavým stylem i katechismus dr. Tomáška (pozdějšího kardinála): „Když jdeš na mši svatou, je to zrovna tak, jako bys šel na Kalvarii pod kříž, na kterém umírá za tebe Pán Ježíš. (...) Ať se nikdy svým chováním při mši svaté nepodobáš vojákům a židům pod křížem. Měj při mši svaté podobnou úctu, zbožnost a lásku, jakou měla pod křížem Panna Maria, apoštol svatý Jan, svatá Maří Magdaléna a ostatní zbožné ženy.“⁹

Dovedeme si představit, že taková modlitba našim předkům, kteří tíhu životních úzkostí a fyzickou bolest dobře znali z vlastní zkušenosti a kteří Pána Ježíše zbožně milovali, byla blízká a drahá. Bezpochyby šlo o zbožnou a působivou modlitbu. Ovšem porozumění jednotlivým částem mše je v ní obsaženo nepatrně, právě tak jako spojení s nimi.