Doporučujeme
Věřím, že v očekávání Boží hodiny, hodiny klidu a světla, se nesmíš poddávat černým myšlenkám. (…) Myslím, že tuto důvěru v Boha, který Tě temnými a obtížnými cestami slavně přivádí ke svému božskému středu – Tebe, která jsi v jeho očích každým dnem krásnější a úspěšnější –, nalezneš ve stále větším sepětí s naším Pánem, kterého můžeš s vírou a vytrvalostí hledat v Eucharistii, tušit a milovat v jeho Vůli, tak jak se Ti jeví, pokorně prosit, aby položil svou ruku na Tvé oči a jeho paže Tě přitáhla k sobě.
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 20. září 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)
Tyhle věci, které mi říkáte o církvi, jsou bolestné, velmi bolestné. Jedinou odpovědí by bylo zachovat se jako Bernanosův venkovský farář, když se v zámku opírá o krbovou římsu, všecko to poslouchá a neodpovídá…
Ale což to všechno mohlo kdy zabránit církvi být církví? Takovému svatému Františkovi, aby byl jejím dítětem? Aby jím byl takový svatý Jan od Kříže, Charles de Foucauld a to nesmírné množství milovníků chudoby a kříže, které znám?
Přitiskněme se k ní, však se nám podaří najít místo, kde bije její srdce.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Dnes si připomínáme 80. výročí úmrtí Etty Hillesum (15. ledna 1914 Middelburg – 30. listopadu 1943 Osvětim). Etty pocházela z holandské židovské rodiny, v červenci 1942 začala dobrovolně pomáhat příslušníkům svého národa v tranzitním táboře Westerbork, odkud byla v září 1943 deportována do Osvětimi. V plynové komoře zde zahynula i její maminka, ruská Židovka, která roku 1907 uprchla před židovskými pogromy z Ruska (jen v rozmezí let 1880–1920 byly v Rusku vyvražděny desetitisíce Židů, počet ruských židovských emigrantů se v tomto období odhaduje až na dva miliony) …
Pro velké hrdinské utrpení v sobě cítím dostatek sil, můj Bože, spíše se obávám tisíce těch drobných každodenních starostí, které mě občas obtěžují jako dotěrný hmyz. Dobrá, trochu si tedy ve svém zoufalství poškrábu poštípaná místa a každý den si znovu řeknu: O dnešek je postaráno, pořád tě ještě obklopují bezpečné zdi útulného domova jako často oblékaný a oblíbený kus oděvu, pro dnešek máš ještě dost jídla a v noci tě čeká postel s bílým prostěradlem a měkkými přikrývkami, neměla bys tedy dnes vyplýtvat ani jiskřičku síly na malicherné hmotné starosti kolem sebe. Využij a vychutnej si každou minutu dnešního dne, postarej se, aby byl plodný a stal se pevným kamenem do základů, o které by se mohly opřít ubohé a úzkostné dny budoucí.
(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis)
Posledními karmelskými svatými, respektive blahoslavenými, které slavíme v měsíci listopadu, jsou Dionýsius a Redemptus. Ocitáme se s nimi v první polovině 17. století, v době silné koloniální expanze, kdy se evropské země navzájem přetahují o vliv a obchodování v Asii. Dionýsius, křestním jménem Pierre (byl to Francouz), se ve svých devatenácti letech nechal naverbovat na vojenskou výpravu proti Holanďanům do východní Indie. Redemptus byl Portugalec, který se přidal k portugalské armádě v Indii. Oba později v indickém městě Goa vstoupili k bosým karmelitánům…
Poslední meditace třídenní rekolekce, kterou pro účastníky synody o synodalitě přednesl 3. října 2023 P. Timothy Radcliffe OP, nese název Duch Pravdy.
Učedníci vidí Pánovu slávu, vidí svědectví Mojžíše a Eliáše. Nyní si troufnou sestoupit z hory a jít do Jeruzaléma. V dnešním evangeliu (Lk 9,51–56) jsme je zastihli na cestě. Setkávají se se Samaritány, kteří se staví proti nim, protože míří do Jeruzaléma.
Bezprostřední reakcí učedníků je myšlenka svolat oheň z nebe a Samaritány zahubit. Není divu, vždyť před chvíli na hoře viděli Eliáše, který se podobně zachoval k Baalovým prorokům. Pán je však kárá. Stále ještě neporozuměli cestě, na niž je vede.
Nezbývá než pokračovat v cestě den za dnem a držet se Boha za ruku. Vaše cesta je cestou dětského srdce, nikoliv dětinského – dětinství nikdy k ničemu dobrému nevede – ale srdce dětství znovunalezeného v odevzdání se Bohu a v různých zkouškách, ať jsou jakékoli, ve zkouškách, jež on každému z nás chystá, abychom mohli „být jako děti v jeho království“, aby „přišlo jeho království“ tak, jak si to on bude přát.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
V sobotu 25.11.2023 odešel v pokoji a posilněn svátostmi k svému Pánu náš bratr Prokop Jozef Zboroň, O.Carm.
R.I.P.
S naším drahým zesnulým se rozloučíme nejprve v pátek 1. prosince 2023 v 15 hodin při mši svaté v kostele svatých Fabiána a Šebestiána v Praze-Liboci.
Vlastní pohřeb se uskuteční v sobotu 2. prosince 2023 v 11 hodin v poutním kostele Panny Marie Karmelské v Kostelním Vydří, po mši svaté bude uložen do hrobu na řádovém hřbitově v Kostelním Vydří.
Zádušní mše svatá v kostele sv. Petra a Pavla v Semilech bude sloužena v sobotu 9. prosince v 15 hodin
Děkujeme všem, kdo jste ho zvláště v posledních dnech doprovázeli modlitbou a kdo na něj budete v modlitbě pamatovat i nadále.
Bratři karmelitáni
On ať žije a daruje mi život. On ať kraluje a já ať jsem jeho otrokyně, vždyť má duše nechce jinou svobodu. Jak by mohl být svoboden ten, kdo by byl vzdálený Nejvyššímu? Jaké větší nebo bídnější otroctví by mohlo být než to, kdy se duše vysmekne z ruky svého Stvořitele? Blahoslavení ti, kdo vidí, že jsou natolik chyceni a znehybněni pevnými pouty a řetězy dobrodiní Božího milosrdenství, že nejsou dost silní na to, aby se jich zbavili. „Silná jako smrt je láska, a tvrdá jako peklo“.
(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 17,3; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)
Na této zemi se všechno mění. Jen jedna věc je stálá, chování Krále nebe k jeho přátelům. Od té doby, kdy zdvihl prapor kříže, musí všichni bojovat a vítězit v jeho stínu.
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 226, otci Roullandovi, 9. května 1897)
Považuji se za nejubožejšího ze všech lidí, rozdrásaného ranami, plného zápachu, člověka, který spáchal všechny možné zločiny proti svému Králi. Pln upřímné zkroušenosti Mu vyznávám všechnu svoji zlobu; prosím Ho o odpuštění, odevzdávám se do Jeho rukou, aby se mnou udělal, co se Mu zlíbí. Tento Král, plný dobroty a smilování, je dalek toho, aby mě trestal, nýbrž láskyplně mě bere do své náruče, nechává mě jíst u svého stolu a sám mě obsluhuje, dává mi klíč od svých pokladů a ve všem se mnou jedná jako se svým nejlepším přítelem; rozmlouvá se mnou, miluje mě bez ustání tisíci způsoby, aniž by mi připomínal, že mi odpustil, nebo mě chtěl od základu změnit. Ačkoli Ho prosím, aby mě přetvořil podle své vůle, připadám si stále slabší a ubožejší, zároveň ale čím dál víc Bohem hýčkaný a milovaný.
(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 6)
Králi králů, žádáš od nás, coby své Říše, v níž vane a víří Duch Svatý, aby se stala Říší věčnou, avšak věčnou ve věčnosti Tvého Svatého Ducha, jenž v ní tvoří a přetváří podle sebe sama, jenž v ní vane a fouká podle sebe sama. Králi králů, kéž se staneme opravdovým Duchem v Tvém Svatém Duchu, v Duchu Tvé vanoucí lásky, ve vanoucí lásce, kterou je Tvůj Duch Svatý.
Proměň nás v celé naší smyslnosti, proměň nás svým svatým ohněm v oheň lásky, jíž jsi Ty sám. Kéž se vanutím Ducha Svatého staneme královskými posly Tvé Boží lásky, uprostřed trosek, uprostřed záhuby, uprostřed noci, uprostřed zániku!
(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 17; v době 2. světové války)