KARMEL

Poznej konečně mou lásku. Udělej mi tu radost, abych viděl, že tomu věříš. Máš potíže věřit, že by se Bůh mohl radovat ze svého stvoření? A přece je to pravda. Vymýšlej stále nové způsoby, jak mě milovat. Nebyla bys šťastnější, kdybys mě dělala šťastným?

(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis, 24. dubna 1939)

Ten, kterého věřící nazývají „nevěřícím“ (jak absurdní je to výraz – copak můžeme někoho definovat pomocí toho, čím není, aniž bychom cokoli řekli o tom, čím je?), je úžasným svědkem naděje. Má naděje je tatáž jako ta, kterou hledá on; já mám jen tu výhodu, že naději pokládám za neomezenou – ani nemoc, ani smrt neznamenají její konec.
Nejnádhernějším základem naděje je fakt, že druzí mě potřebují a že já sám se nemohu obejít ani bez jejich pomoci, ani bez jejich potřeb – vždyť má existence je cenná právě proto, že mě druzí potřebují.

(Abbé Pierre /Henri Grouès, 5. srpna 1912 – 22. ledna 2007/, Testament)

S celou svou svobodou
se odevzdávám Pánu,
do jeho vůle,
s veškerým procítěným uspokojením,
se vším,
cele,
takže Pánu nic neodmítám,
ani nepovažuji něco za lepší nebo užitečnější,
ani nechci nic pro sebe jako lepší,
ani se nebojím zlého,
ani netoužím po nebi,
ani nemám strach z pekla,
ani se nezabývám nějakým chtěním,
chápáním, rozuměním čemukoli,
nýbrž s celou svobodou
se dávám
vůli Boží,
aby Bůh mohl konat,
co chce.

(Terezie od Ježíše Marchocká OCD /1603–1652/)

To zpoždění
které člověk za život nasbíral
v různých oblastech duchovního života
tím se moc nevzrušuj.

Pracuj dál.

Hlavně sleduj nejen:
co!
Nýbrž hlavně:
jak!

To je důležité slovo:
Jak to dělám?

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky z rozhovorů s P. J. Ev. Urbanem OFM, srpen 1989)

Kdyby pro nás láska k Bohu nebyla Jeho přikázáním, kdo by se Boha odvážil milovat? Troufl bych si snad milovat svého Boha přátelskou či vášnivou láskou? Kdyby to ode mne On sám nežádal, bylo by to ode mne troufalé. Ale On mne o mou lásku prosí! Aby odstranil všechny mé pochybnosti, přikazuje mi, abych Ho miloval – já ho „musím“ milovat.
Mohl nám jen „dovolit“, abychom Ho milovali. Ale On, aby ukázal velikost své lásky k člověku, nám to dal jako přikázání, protože se bál, že by nás jinak odradila vzdálenost mezi Jeho vznešeností a naší bídou. Už vidíte, jak se mýlí ti, kteří říkají, že „láska se nedá přikázat“?

(kard. Charles Journet /1891–1975/, úryvek z kázání „Buďte dokonalí“)

Ach, Pane, vím, že nepřikazuješ nic nemožného, znáš lépe než já mou slabost, mou nedokonalost, dobře víš, že bych nikdy nemohla milovat své sestry tak, jak je miluješ ty, kdybys je ty sám, Ježíši, nemiloval ve mně. Jelikož jsi mi chtěl dopřát tuto milost, dal jsi nové přikázání. – Ach, jak je mám ráda, a jistotu mi dává to, že je tvou vůlí milovat ve mně všechny, které mi přikazuješ milovat!

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. C, 12v)

Je živ Duch Lásky, který ve mně žije a který mě uchvátil už před dlouhým časem.
Živoucí, zaplavující, ovládající přítomnost. Právě On šíří Lásku a vytváří církev.
Mou svatostí bude to, že uvěřím v Něho, v Jeho přítomnost, a že se Mu vydám, aby mě ovládl.

(Maria-Eugène od Dítěte Ježíše /1894–1967/, zápisky, 1952)

Církev překračuje sebe samu a tím nás učí „nacházet Boha ve všech věcech“. Nejen ho hledat namáhavě jako šperk v hromadě šrotu, ale najít ho jako toho, který tu již přede mnou vždycky byl…
Nejen díky této univerzalitě všudypřítomnosti Boha ve světě, ale také díky univerzalitě jeho úmyslů spásy světa nejsme ve světě ve všední den od Boha dále než ve svých modlitbách nebo při církevní bohoslužbě…
Napřed je třeba uvážit, že všechno, co tak zeširoka a halasně vystavuje na odiv své světské bytí, je čistý dar, podaný nám ne z nějaké nedotknutelné výše, nýbrž Bohem, který se ve svém daru snižuje tak hluboce, a nám přibližuje, jak jen může. Stvoření, stav milosti, skutek vykoupení se tu už nerozlišují: ani nemohou být rozlišeny, neboť Boží úmysl – sdílet se do krajnosti – je nedělitelný. Proto meditující křesťan může vnímat už v pouhém bytí věcí celý postoj Boha. Snad by bylo lehčí, alespoň zdánlivě, Boží postoj nacházet v krásách nedotčené přírody – les, hory, poušť moře… – ale proč by ho nebylo možné najít také v krajině člověkem utvářené, často tak škaredé; v lidských dílech, často únavně protivných: najít ho jako Boha, který trpělivě poskytuje prostor pro vynálezy svých tvorů? Jeho trpělivost a velkorysost bývá chápána jako nepřítomnost a prázdnota. Pro křesťansky meditujícího je milostiplnou blízkostí…

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Křesťansky meditovat)

Drahá Marguerite,

K odpovědi na Tvůj dopis z 24. ledna si rád volím dnešní den Uvedení do chrámu – tyto Hromnice našich předků –, které se pro mě tento rok odehrávají v pochmurné atmosféře a zasmušilém rozjímání yserských břehů. (…) Jsem si jist, že toto ráno ráda uchopíš, jakoby do svých rukou, svou dobrou vůli, své naděje, své touhy, a také obavy, i svůj odpor a znechucení a přineseš tento tak živý, tak citlivý, tak rozechvělý svazeček k rozlišení, k libovůli, k očistnému působení našeho Pána. (…) Postoj, který nás staví plně do pravdy, je postoj Předložení sebe samého, v němž se mocně vystavíme mocnému působení nekonečné Bytosti, s horoucí touhou, aby nás pronikla a proměnila v Sebe samu.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 2. února 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Jsme povoláni dávat růst kultuře milosrdenství, založené na znovuobjevování setkávání s druhými; kultuře, v níž se nikdo nedívá na druhého lhostejně, ani neodvrací zrak, když vidí utrpení bratří. Skutky milosrdenství jsou „rukodělné“, žádný není stejný jako druhý; naše ruce je mohou utvářet tisícero způsoby a třebaže Bůh, který je inspiruje, je jediný, a jsou z jediné „materie“, kterou je samo milosrdenství, každý nabývá odlišnou formu.
„Chudé máte mezi sebou vždycky“, říká Ježíš svým učedníkům. Nemáme alibi, které by ospravedlňovalo netečnost, když víme, že se Ježíš ztotožnil s každým z nich.

(papež František, Apoštolský list k závěru Svatého roku milosrdenství, odst. 20; 2016)