KARMEL

Otčenáš je modlitbou chvály a díkůvzdání, modlitbou prosebnou a odprošující. V jejích krátkých, prostých větách je obsažen celý vztah mezi člověkem a Bohem, mezi námi a naším milujícím nebeským Otcem … Slova ale ještě nedělají modlitbu, a to ani slova Otčenáše … Správná slova i ty nejzbožnější fráze se dají vyslovovat stejně snadno, jako když se pes hlásí o svou večeři. Také on se naučil, co má říkat, a ve správnou chvíli říká správná slova. Jenže toto mechanické odříkávání má k modlitbě stejně daleko jako štěkot psa k lidské řeči. Bůh může slyšet a chápat, stejně jako my slyšíme a nakrmíme psa. Určité minimální komunikace bylo dosaženo a žádné úsilí nenechá Pán bez odměny, ovšem jak se skutečně modlit, k tomu jsme zatím nedospěli.

(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, vzpomínky na sovětské vězení, On mne vede, 5. kapitola)

Když Ježíš hovoří o posledním cíli, říká: „Byl jsem hladový, žíznivý, nahý, ve vězení.“ Ani jediným slovem nezmiňuje svátosti nebo ctnosti, ale praví: Dělil ses s druhými, nebo ne? Podle toho budeš souzen. Tím nechci říci, že svátosti či ctnosti jsou neužitečné; jsou to však jen prostředky k tomu, aby se člověk naučil milovat – protože toto je cíl: miluj. A my vidíme, že se prostředkům dostalo stejné váhy jako cíli, ba dokonce že je větší starost o to, aby se dbalo prostředků!

(Abbé Pierre /Henri Grouès, 1912–2007/, Testament)

Drazí bratři a sestry, vydejme se na cestu lásky: je nám dáno čtyřicet příhodných dní, abychom si připomněli, že svět nemá být uzavřen v úzkých hranicích našich osobních potřeb, a abychom znovu objevili radost nikoli z věcí, které máme hromadit, ale z péče o ty, kdo jsou v nouzi a soužení.
Vydejme se na cestu modlitby: je nám dáno čtyřicet příhodných dní, abychom Bohu znovu dali prvenství v našem životě, abychom s ním vedli dialog celým srdcem, a to nikoliv ve zbytkovém čase.
Vydejme se na cestu postu: je nám dáno čtyřicet příhodných dní, abychom znovu objevili sami sebe, omezili diktaturu plánovacích diářů, které jsou vždy plné věcí na dělání, požadavků stále povrchnějšího a těžkopádnějšího ega, a vybrali si to, na čem záleží.
Bratři a sestry, nerozptylujme milost této svaté doby…

(papež František, promluva na Popeleční středu 2023)

Ve zpovědnici se někdy ptám: dáváte almužnu, pomáháte? A když ji dáváte, díváte se tomu člověku do očí, dotýkáte se jeho ruky, nebo mu peníze jen tak pohodíte? Dotýkat se chudoby, mít srdce, které se dotýká. Dívat se a chápat.

(papež František, promluva k italské kooperativě, 5. ledna 2024)

Ježíš je odsouzen na smrt. Bere na sebe rozsudek, kterému jsme všichni vystaveni. Skutečnost, že jednoho dne zemřeme, je to jediné, v čem máme naprostou jistotu. (…) Budeme-li pamatovat, že i my jsme odsouzeni zemřít, možná pak každý den prožijeme jako vzácný a neopakovatelný čas, s dary a milostmi, které nám Pán dnes dá. Pane, dej, ať jsme vděční za tento den i za každý další den až do smrti.

(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Křížová cesta pro věřící i nevěřící, 1. zastavení)

Ne, kvůli postní době nedělejte nic, co by mělo za následek nějakou zvýšenou únavu nebo pokles odolnosti: vždyť Vy neustále žijete na pokraji přetížení, nesmíte nic přehánět. A pokud jde o ty „oběti“, nedělejte nic, co by Vás „přepínalo“ nebo Vám působilo křeč. To podstatné je, že zůstanete otevřená dechu Pána Boha, tam, kde se dává poznat, i tam, kde nás drží v nevědomosti, a to se stále touž jistotou, že nás miluje. Odevzdávejte mu každý den, vkládejte každý den do jeho věčnosti.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Kdyby – což je nemožné – ani sám Bůh neviděl mé dobré skutky, vůbec proto nebudu smutná. Mám ho tak ráda, že bych chtěla moci mu dělat radost dokonce i kdyby nevěděl, že jsem to já. Když to ví a vidí, je jaksi povinen „oplatit mi to“. Nechtěla bych mu přidělávat tuto starost.

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 9. května 1897)

Člověk touží po tom, aby byl stále znovu obdarováván bytím, aby mohl vyčerpat to, co mu okamžik zároveň dává i bere. Nechce se vzdát toho, co mu dává plnost, a chtěl by být bez konce a bez hranic, aby to měl úplně a ustavičně. Radost bez konce, štěstí beze stínu, láska bez hranic, vystupňovaný život bez ochabnutí, co nejmocnější čin, jenž je zároveň dokonalým pokojem a uvolněním ode všech napětí – to je věčná blaženost (…) To je bytí, o něž člověku v jeho životě jde.

(Edith Stein /1891–1942/, Welt und Person; 110)

Nikdy se těmito obdobími temnoty nenech znepokojit. (…) Měj v Něj naprostou důvěru – a nechť každá Tvá úvaha a vnitřní zkoumání ústí v dojem naprostého odevzdání se Bohu a jeho neomylnému a milujícímu vedení. Za tím účelem se zřekni všech soukromých pocitů nebo i zdánlivých důkazů.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis sestřenici, 12. února 1919; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Je-li to svědomitý a prozíravý lékař, který Vás dobře zná, pak se musíte jeho názoru podřídit. Musíte však mít na mysli, že pokud Bůh podlomí naši činnost na jedné úrovni, je to proto, aby nás pozvedl na nějakou vyšší úroveň: je to pokaždé výzva, abychom postoupili výše. Budete muset vejít do života, v němž se mu ještě více odevzdáte: neznamená to nedělat nic, ale udělat si životní řád. Samozřejmě dosti pružný na to, aby vyhovoval Vašemu zdravotnímu stavu a Vašim povinnostem: dát se cele jeho církvi.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)