KARMEL

Celino,… co je to čas? Čas, to je jen přelud, sen… Bůh už nás vidí ve slávě, raduje se z naší věčné blaženosti!... Jak mě tato myšlenka blaží, chápu, proč s námi nesmlouvá…

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 108, Celině, 18. července 1890)

Zítra je svatého Silvestra a další rok je pryč. Kéž bych tak věděl, co jsem dělal k ospravedlnění své letošní existence – vyjma sbírání autorských honorářů, s nimiž klášter podporuje General Motors nákupem nových náklaďáků. Je tu jen jedna věc – a ta je lepší než cokoli jiného, co jsem ve svém životě udělal. Šest měsíců jsem sloužil mši. Tahle jedna zkušenost mě učí žít tak, že se nestarám o to, jestli žiju, nebo umírám.

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 30. prosince 1949)

Necítíme-li v sobě něhu, světlo, lásku, znamená to, že je zde utrpení, a to je to nejkrásnější, co můžeme Ježíši přinést. A kdo ví, zda on od Vás nežádá právě to, abyste se té něhy vzdala ve prospěch ubohých duší, které ji potřebují, aby nepropadly nějakému strašlivému pokušení anebo aby se přiblížily Božímu světlu! Nepociťujeme-li štěstí, musíme se radovat z utrpení, které tím zakoušíme. A to bude Váš vánoční dárek. A Pán Bůh ho přijme, aby třeba osvětlil nějakou duši, která žije na Dálném východě nebo poblíž severního pólu. Vyzařování lásky je přece věc tak tajemná!

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Včera nás přišel pozdravit P. Voillaume a doporučil nám usilovat o duchovní dětství. Dítě věří svému otci, když je s ním, nemá vůbec strach, slepě mu důvěřuje. Nestará se o to, „co budu jíst“ zítra, protože ví, že od toho je tu on.
Jak by se zachovala a co by si asi pomyslela Maria, kdyby se nedala vést duchovním dětstvím vyvěrajícím z její víry? Pochopila by tajemství Ježíšova narození? Dokázala by přijmout nepochopitelné povraždění nevinných dětí? Jak to, že při něm Všemohoucí nezasáhl, když předtím zázračně vybídl Josefa k útěku? Je zbytečné klást další a další otázky. Život Bohočlověka je tak velkým tajemstvím, že do něj může proniknout pouze víra přijatá s prostotou dítěte. Moje cesta je právě tato.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z 26. prosince 1954)

Marie, dej doopravdy své srdce Ježíši, on po něm žízní, hladoví, uchází se o tvé srdce do té míry, že je ochoten bydlet ve špinavé a temné komůrce, jen aby tě měl pro sebe!... Ach, jak bychom nemilovali přítele, který se spokojí s takovou krajní nouzí, jak bychom se opovážili vymlouvat se na svou chudobu, když se Ježíš připodobňuje své snoubence… Byl bohatý, a stal se chudým, aby spojil svou chudobu s chudobou Marie od Nejsvětější svátosti… Jaké tajemství lásky!...

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 109, Marii Guérinové, červenec 1890)

Sestoupil s nimi do Nazareta: po celý svůj život jen sestupoval, sestupoval skrze vtělení, sestupoval tím, že se stal malým dítětem, sestupoval skrze poslušnost, sestupoval skrze chudobu, opuštěnost, vyhnanství, pronásledování a umučení, vždy se stavěl na poslední místo.

(Charles de Foucauld /1858–1916/, Voyageur dans la nuit)

Nemohu se bát Boha, který se stal pro mne tak maličkým… miluji Ho!... neboť On je jen láska a milosrdenství!

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, přípis na posledním obrázku, který Terezie namalovala a věnovala abbé Bellièrovi, 25. srpna 1897)

Jsem hotov zbavit se všeho, ba i zemřít, ale chci Jeho lásku. Bez Něho cítím jen děsivou prázdnotu, nic, neutěšitelný smutek. Nic světského už mě nepřitahuje – a v Bohu ještě nejsem dostatečně zakotven. Bože, pomoz! Věřím v Tebe, to přece víš. Dnes v noci chci tedy zopakovat svůj akt víry. Pane, věřím ve Tvou lásku. Přivedls mě sem svou velkou mocí. Ty završíš svůj dar a přivineš mě k sobě. Ty mi dáš dar, o nějž Tě prosím: svou lásku a lásku k chudým, tedy ke všem lidem.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z vigilie Narození Páně 1954)

25. prosince vám určitě pošlu svého anděla, aby položil mé úmysly k hostii, kterou proměníte. Z hloubi svého srdce vám děkuji, že budete sloužit jitřní mši za naši matku a za mne. Až budete u oltáře, budeme zpívat vánoční matutinum… Bratříčku, nezmýlil jste se, když jste řekl, že mým úmyslem bude bezpochyby „poděkovat Ježíši za největší den milosti“. Vánoční noc 1886 byla pro mé povolání rozhodující – musím ji nazvat „nocí svého obrácení“. V té požehnané noci, o níž je napsáno, že ozařuje slasti samotného Boha, mě Ježíš, který se stal dítětem z lásky ke mně, vyprostil z plének a dětských nedokonalostí. Tak mě přetvořil, že jsem se už nepoznávala.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 201, otci Roullandovi, 1. listopadu 1896)

Odpolední klid je naplněn naprosto nezvyklými odstíny barev. Dívám se na obraz fra Angelica a cítím se jako na konci adventu, což je dnes. Angelico věděl, jak ji namalovat. Je štíhlá, nezměrně vznešená a nevstává, aby se setkala s andělem. Matko, učiň mě tak opravdovým, jako je tento obraz. Až do dna duše opravdový, opravdový. Ať nemám žádnou myšlenku, která by nemohla klečet před tebou na tomto obraze… Je konec adventu a odpoledne je svěží očekáváním. … Ona je tady a naplnila místnost něčím, co je jedinečně její vlastní, příliš čisté, než abych to uměl ocenit. Ona je zde s tónem svého očekávání.

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 23. prosince 1949)

Fra Angelico – Zvěstování