KARMEL

Když se naplňuje něco, za co člověk dlouho a vytrvale prosil, je to pro mě vždycky snad ještě úchvatnější než okamžité vyslyšení.

(Edith Stein /1891–1942/, dopis P. Brüningové, 1. května 1934)

Moje milá sestřičko Růženko,

dnes před 56 lety jsem byl v Olomouci vysvěcen na kněze. Byla také neděle, protože dřív byla svěcení na svátek sv. Cyrila a Metoděje, ale za války byla přeložená na neděli. Je to svátek Navštívení, který byl zaveden v Čechách. Je to svátek setkání. Setkání v hloubce – ne jen povrchní – jsou milostí. Za těch dlouhých let jsem se setkal s tolika lidmi, povrchně i v hloubce. Mnohá setkání trvají, i když jen písemně jako s Vámi.
Vždyť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný. Příští neděli chci o tom kázat. Církev musí dnes mnoho ztratit. Bude malá, musí začít znovu. Ztratí privilegia ve společnosti. Ale malá bude mnohem silnější, protože bude Církví Kristovou. Tam budou lidé cítit, že Bůh je v ní živoucí. Něco podobného platí i o řádech a kongregacích. (…)

V lásce Vás nesu před Pána!

P. Vladimír

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 2. července 2000)

(karmelitán • blahoslavený • nezávazná památka 7. května)

Texty propria

Spolehlivé informace o životě Aloise Rabaty, který se narodil v městečku Erice blízko Trapani na Sicílii patrně v roce 1443, nám poskytují dokumenty procesů, které zkoumaly svatost Aloisova života. Některé jsou datovány rokem 1533 – tento proces proběhl v Randazzu v Catanii, další rokem 1573. Ale všechny v nich obsažené údaje se vztahují k Aloisovu zralému věku a k jeho smrti.

Člověk musí vždy dělat jen jednu věc, nemůže dělat všechno najednou. Musí to být vždy jedna věc a v ní je třeba chápat všechno ostatní. Chce-li totiž člověk dělat to i ono, všechno naráz, a upouští od své cesty, aby si přivlastnil cestu někoho jiného, která se mu víc zamlouvá, způsobuje to u něho velkou nestálost… Ať člověk přijme dobrou cestu za svou a setrvá na ní už napořád, ale důležité je, aby tuto cestu přijal od Boha. Ať neusiluje dneska o jednu věc a zítra o druhou, a hlavně ať nemá obavy, že kvůli tomu něco zmešká. U Boha člověk nemůže nic promeškat. Bůh nemůže nic promeškat, a proto ani s ním nelze nic promeškat. Přijměte tedy od Boha jednu cestu a „vtahujte“ do ní všechno, co je dobré.

(Mistr Eckhart OP /1260–1327/, Talks of Instructions 22)

Buď pochválen Ježíš, že Vám otevírá přístup ke svému srdci. Je to přece tak velký dar tušit, jaká je jeho láska, a to i ve chvíli, kdy už nevíme nic, kdy je tma, kdy jako by vše zaplavily vlny nicoty: skrze víru vědět, že tu je, věřit v „odpuštění hříchů, vzkříšení těla, život věčný“.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

(karmelitán • svatý • památka 5. května)

Texty propria

Angelus přišel na Sicílii spolu s dalšími bratry, kteří se kvůli narůstajícímu útlaku ze strany Arabů rozhodli opustit klášter v pohoří Karmel. Podle věrohodné tradice byl v první polovině 13. století zabit v Licatě „nevěřícími neznabohy“. Na místě, kde prolil svou krev, byl k jeho cti zbudován kostel a Angelovo tělo bylo umístěno nad jedním z jeho oltářů. Tyto stručné informace najdeme v soupisu svatých, který vznikl někdy na přelomu 14. a 15. století. Jiný pramen, sepsaný patrně kolem roku 1370 Mikulášem Processim, donátorem baziliky sv. Jana v Lateráně, vypovídá o tom, že Angelus navštívil Řím (1).

Jestliže citově nezakoušíme Jeho přítomnost, proč se tím znepokojovat? Máme-li prostou touhu po přijetí Jeho lásky, pomaloučku se v nás zapaluje plamen. Tento plamen lásky, oživovaný Duchem svatým, může být skomíravý, přece však hoří.

(bratr Roger /Robert Schütz; 1915–2005/)

Charita, křesťanská láska, neznamená jen druhému něco dát, nýbrž být zraněn, nést v sobě zranění druhého člověka. Znamená také spojit svou a jeho akceschopnost, abychom se společně uzdravili z jeho nemoci, která se stala i mou nemocí.

(Abbé Pierre /Henri Grouès, 5. srpna 1912 – 22. ledna 2007/, Testament)

Když jde o církev, nikdy žádné čistě sociologické vysvětlení, i kdyby sebevíc platilo v očích sociologa, nevyčerpá celé její tajemství. Není to podstatně Duch Boží, který zůstává v ní a který ji posílá do celého světa hlásat radostnou zvěst, aby prostoupila všechny lidi a všechny kultury láskou, jejíž je nositelkou? To je síla Ducha, přebývajícího v evangeliu, která vyvolává krizi a podporuje reformu všude, kde je evangelium hlásáno. Z toho vyplývá ustavičný dialog mezi radostnou zvěstí a kulturami, které oslovuje. Tento dialog nese plody také v naší vlastní kultuře.

Například, všimli jsme si dostatečně, že jisté takzvané „humanitární“ hodnoty, které dnes skoro všichni uznávají, zatímco ještě před pouhými padesáti lety tomu tak nebylo, jsou důsledkem vyzařování evangelia? Můžeme uvést zrušení otroctví v minulém století, ale teprve nedávno zrušení trestu smrti (které i křesťanské instituce těžko připustily), rovnost muže a ženy, odmítnutí mučení (které jistí vojenští kaplani u nás ještě nedávno ospravedlňovali). Někdo snad řekne, že evangelium se v tom dobře sekularizovalo. Ale co na tom, jestliže se radostná zvěst prozatím přestrojuje v lidská práva, jen když je hlásán Kristus, jen když dále září v tomto světě síla Ducha, třeba i anonymně. Konec konců, i svatý Pavel se ve své řeči k Athéňanům opíral o jejich „neznámého boha“, když jim chtěl zvěstovat Boha Ježíše Krista. Teprve na onom světě nám bude dáno nazírat celou skvělost toho, co je nám dáno prožívat na zemi prostřednictvím znamení a symbolů.

(André Louf, OCSO /1929–2010/, knižní rozhovor „V milosti Boží“)