KARMEL

Když zůstanu sama, až se to stydím přiznat, modlitba růžence mě stojí více sil než kající praktiky… cítím, že se jej modlím tak špatně! Musím se násilím nutit k rozjímání růžencových tajemství; nedokážu soustředit myšlenky… Po dlouhý čas jsem se rmoutila tím nedostatkem zbožnosti, který mě překvapoval, protože tak nesmírně miluji svatou Pannu, že bych s lehkostí měla odříkávat modlitby k její chvále, které jsou jí tak milé. Teď už se ale tolik netrápím; jsem přesvědčena, že je-li Královna nebe mou Matkou, je spokojena i s mou dobrou vůlí.

(sv. Terezie od Dítěte Ježíše)

Připomínejte si nemocné chudé, kterým se stává, že si nemají ani komu postěžovat. Ostatně, být chudé, a zároveň opečovávané, s tím se nikam nedojde. … Umějte trošku trpět pro lásku Boží, aniž by o tom museli hned všichni vědět! Tím spíše, že toto naříkání není k ničemu, protože dané zlo to stejně neutiší. Ve všem tom, co jsem řekla, nemám na mysli vážné nemoci, nýbrž ony bolístky, které se dají přemoci. Věřte, dcery, že když už jednou začneme přemáhat tato tělíčka, ona nás už pak nebudou tolik trápit. Pokud se jednou provždy nerozhodneme přijmout smrt a nedostatek zdraví, nikdy nic nedokážeme. Snažte se proto toho nebát a celé se odevzdejte Bohu, ať si přijde, co přijde. Co na tom, jestli zemřeme? Kolikrát se tělo vysmálo nám: nevysmějeme se i my občas jemu? A věřte, že toto rozhodnutí je důležitější, než si dokážeme představit; pokud to totiž budeme dělat stále častěji, s Pánovou milostí se staneme jeho paní. Nuže, zvítězit nad takovým nepřítelem je pro zvládnutí bitvy tohoto života velkou věcí. Kéž to učiní Pán, jak jen on sám může.

(sv. Terezie od Ježíše, Cesta dokonalosti, 11,3–5)

Nikdy jsem tolik nechápala, že utrpení je největším znamením lásky, kterou Bůh může dát svému tvoru, avšak nikdy jsem nepochybovala, že na dně kalicha je pro ty, kteří vypili celou sedlinu, ukryta velká sladkost. Drahá paní, je to otcovská ruka, ruka nekonečně něžná, která rozděluje utrpení.

(sv. Alžběta od Trojice, dopis 262)

Nevím, co se se mnou děje. Mám tak obrovský vnitřní smutek, že se cítím izolována od celého světa. Všechno se mi hnusí a všechno mě unavuje. Ale včera konečně, Bohu díky, jsem mohla meditovat a cítit zbožnost a lásku – to, co mi už určitou dobu Pán nedal ani při svatém přijímání. Tyto dva měsíce utrpení se staly dvěma měsíci nebe… Obětovala jsem vše Ježíši a prosila jsem ho, aby mi daroval svůj kříž… Předsevzala jsem si, že navenek budu žít co nejradostněji.

(sv. Terezie z Los Andes, 1900–1920, Deník 33, dne 13. září roku 1917)

Jako nedokonalá věc se mi jeví, mé sestry, ustavičné naříkání pro drobné těžkosti. Je-li neduh opravdu těžký, projeví se sám a je vidět jinak než vašimi nářky. Ta, které by bylo opravdu špatně, takže by se jednalo o skutečnou chorobu, ať to řekne a vezme si to, co považuje za nezbytné. Zbavíte-li se totiž sebelásky, bude vás jakékoli pohodlí stát tolik, že nemějte strach, že byste ho zneužívaly nebo že byste si naříkaly bez příčiny. Pokud se člověk nezbaví zvyku o tom mluvit a na všechno naříkat – není-li to zrovna Bohu –, nikdy s tím neskončíte. Toto tělo má totiž jeden nedostatek – čím víc se o ně pečuje, tím víc potřeb objevuje.

(sv. Terezie od Ježíše, Cesta dokonalosti 11,1–2)

Jen Ježíš je krásný, jen On mě může potěšit. Jeho vzývám, pro Něho pláču, Jeho hledám ve své duši. Ježíš mě může vnitřně rozemlít, abych se stala čistou hostií, ve které by mohl odpočívat. Chtěla bych žíznit po lásce, aby i jiné duše měly tuto lásku. Tak, že bych zcela odumřela tvorům i sobě samé, abych vytvořila prostor pro Něho.

(sv. Terezie z Los Andes, 1900–1920, Diario y cartas)

Milé sestry, milí bratři,
už řadu měsíců prožíváme dobu nejistoty a mimořádných opatření, která zcela obrátila naše zaběhané každodenní zvyklosti. Dobu, ve které si intenzivněji uvědomujeme hodnotu života a zdraví, protože stojíme před tváří nemoci i smrti.

I tato doba, ve které padají masky, za kterými ukrýváme realitu svého nitra, se může stát požehnaným časem nového setkání s Ježíšem Kristem a s nadějí, o které sv. Pavel v páté kapitole listu Římanům píše, že nezklame.

Děkuji vám všem za trpělivost a zodpovědnost v nesení nejistoty i obav. Děkuji za vaše modlitby a za všechno, co děláte pro potřebné. Děkuji za vaši víru, naději i lásku, které se v posledních měsících mohly tříbit a možná i upevňovat. Bůh nás provází časem zkoušky, ve které zakoušíme křehkost světa, vlastní křehkost i křehkost nebo pevnost vztahů nejen mezi nejbližšími, ale i ve vztahu s Bohem. V již zmíněném dopise sv. Pavla je o tři kapitoly dále věta: „pro ty, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému“. Možná prožíváme tuto, zvláštní dobu, abychom si hlouběji uvědomili nejen úžasný dar života a křtu, ale abychom s vděčností také děkovali za to, co jsme dosud brali jako naprosté samozřejmosti. Prožití i této doby může přinést požehnání.

Přesto chceme prosit Pána o jeho lásku, blízkost a pomoc, a prosit také o ukončení pandemie koronaviru covid-19, jak už to většina z nás od letošního jara dělá. Ovšem prostředky nás věřících jsou mnohem širší, než je jen modlitba. Patří k nim také půst a almužna. Využijme možnosti určitého „uvěznění v čase“, které doba přinesla, a otevřeme svá srdce Bohu. Nabídněme mu sami sebe.

Na čtyři středy (11., 18. a 25. listopadu a 2. prosince 2020) vyhlašuji v brněnské diecézi dobrovolný vědomý a citelný půst za ukončení pandemie, k němuž můžeme přidat také almužnu na nějaký dobrý účel. To vše nadále ve spojení s modlitbou. Vyhlášené dny budu takto prožívat s každým, kdo se připojí.

S modlitbou za vás všechny ze srdce žehná

Vojtěch Cikrle
diecézní biskup brněnský

Velkým a obdivuhodným prostředkem proti tělesným bolestem i duševnímu smutku je četba Písma svatého. Myslím, že žádná slova, byť sebepečlivěji volená, nedokážou tak potěšit chorou mysl a zaplašit starosti jako právě Písmo. Sám jsem to velmi často zakusil. Když mě totiž někdy zavalila spousta úzkostí, které tak divoce zaplavují nepokojný život smrtelníků, vždy jsem se utekl ke knihám Písma. A našel jsem úlevu, všemi v něm hledanou, a ve své naději ani ve své touze jsem nebyl zklamán.

(bl. Baptista Spagnoli, v letech 1513–16 generál Řádu, ze spisu „O trpělivosti“)

V listopadu se můj zdravotní stav zhoršil a zároveň onemocněly všechny mé spolusestry kromě jediné a ještě jiné postulantky, která přišla teprve nedávno. Musely jsme si zjednat světské pomocnice, které by nám pomohly v nouzi. Kvůli tomu všemu se náš klášter dostal do velké nouze, což mi způsobovalo velkou bolest. Byla to tvrdá zkouška bez jakékoli útěchy. Ocitla jsem se v nejhlubším zoufalství. Na svátek Neposkvrněného Početí, když jsem ve všech ohledech stále víc a víc ztrácela síly, jsem požádala, aby přede mě dali kříž, a já jsem nedokázala nic jiného, než že jsem čas od času zvedla oči, dívala se na kříž a opakovala z celého srdce: „Svěřuji Ti Tvé dílo, svěřuji Ti tyto Tvé i své drahé bytosti! Zdá se, že toto všechno skončí a rozpadne se, když já zemřu. Proto všechno svěřuji do Tvých rukou. Fiat.“ Téhož dne se Pánu zlíbilo, že se mi zázračně ulevilo.

(bl. Marie Terezie Scrilli, zakladatelka Institutu Naší Paní z Karmelu, 1825–1889, úryvek z autobiografie)

Všechna soužení a nepokoj, který doléhá na vaše srdce, snášejte s mírností; pamatujte, že právě to je vaším křížem. Ochotně a z celého srdce pomáhejte našemu Pánu a všechno neste s ním. Pokud se takovému kříži budete chtít vyhnout, dost možná, že pak ponesete jiný a těžší. Pokušení se překonávají důvěrou a nadějí v Boží pomoc. Není k ničemu se omrzele zastavovat na cestě, spíše je potřeba sebrat odvahu. Bůh nedopouští soužení, která by nám nesloužila k dobru – spokojte se proto s tím, co se líbí jemu. Chvalte Boha a děkujte mu, že vás přitáhl k sobě, do své služby. A nic už vám nebude těžké pro lásku k němu.

(bl. Františka d’Amboise, 1427–1485, zakladatelka Karmelu ve Francii, úryvek ze spisu „Povzbuzení“)