KARMEL

(OCD, zakladatel kongregací Tereziánské misijní sestry karmelitánky, Misijní sestry karmelitánky a Bratři lásky • blahoslavený • nezávazná památka 20. března)

Texty propria

František Palau y Quer se narodil 29. prosince 1811 v obci Aitona v Katalánsku ve Španělsku. V roce 1828 vstoupil do semináře v Leridě. Po absolvování tříletého studia filosofie a prvního ročníku teologie vstoupil v roce 1832 do řádu bosých karmelitánů, následujícího roku složil řeholní sliby a přijal jméno František od Ježíše, Marie a Josefa.

Evangelium nepodává informace o tom, jak dlouho Maria a Josef s Dítětem zůstali v Egyptě. Zajisté však museli jíst, najít bydlení a práci. Netřeba velké představivosti, aby se v tomto ohledu překlenulo mlčení evangelia. Svatá Rodina musela čelit konkrétním problémům jako všechny ostatní rodiny, jako mnozí naši bratři migranti, kteří i dnes riskují život, donuceni neštěstím a hladem. V tomto smyslu jsem přesvědčen, že svatý Josef je opravdu zvláštním patronem všech, kdo musejí opustit svou zemi kvůli válkám, nenávisti, pronásledování a bídě.

(papež František, Patris corde, Apoštolský list u příležitosti 150. výročí vyhlášení svatého Josefa za Ochránce všeobecné církve; 2020)

V každém světci se naplňuje jiná stránka nevyčerpatelného bohatství Kristova. S tím souvisí fakt, že jednotliví světci bývají vzýváni v různých potřebách. Výjimečné místo mezi světci patří sv. Josefovi. Jeho spojení s Kristem bylo totiž po Marii to nejužší možné. Ježíš stál doslova uprostřed všeho jeho života a snažení. Proto mají jeho přímluvy takovou moc a takový rozsah. Jako byl za života ochráncem Svaté rodiny, je ve slávě ochráncem celé církve.

Ó, Pane, Vy říkáte: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi, a já vás utěším“. Co víc chceme, Pane? Oč ještě prosíme? Co hledáme? Proč se světští lidé ztrácejí, ne-li proto, že hledají odpočinek? Ó, jak velká slepota, vždyť jej hledáme tam, kde je nemožné jej najít!
Smilujte se, Stvořiteli, nad těmito svými tvory. Hleďte, že ani nechápeme, ani nevíme, po čem to toužíme, ani nedokážeme vystihnout to, oč prosíme. Pane, darujte nám světlo! Hleďte, že jej máme zapotřebí víc než slepý od narození, který toužil spatřit světlo a nemohl. Nyní, Pane, se už ani netouží vidět! Ó, jak nevyléčitelné zlo! Právě zde, můj Bože, se má prokázat vaše moc, zde vaše milosrdenství.
Ó, jak drsnou věc to žádám, můj pravý Bože, abyste stál o ty, kdo o vás nestojí, abyste otevřel těm, kdo vás nevolají, abyste udělil zdraví tomu, kdo s chutí bývá nemocen, ba usiluje o nemoc!
Vy říkáte, můj Pane, že přicházíte hledat hříšníky. Toto jsou skuteční hříšníci. Nehleďte na naši slepotu, můj Bože, nýbrž na onu mnohou krev, kterou prolil váš Syn za nás. Kéž zazáří vaše milosrdenství uprostřed tak rozšířené špatnosti. Hleďte, Pane, že jsme vaše dílo. Kéž nám pomůže vaše dobrota a milosrdenství.

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 8,2.3; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Zdá se mi, že mi Ježíš může prokázat milost, abych ho už neurážela, nebo abych se dopouštěla chyb, které ho neurážejí, ale jenom mě pokořují a posilují mou lásku.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 114, sestře Anežce od Ježíše, 3. září 1890)

Řeknu vám, jak to dělám, když přijde malá únava: dívám se na Ukřižovaného, a když vidím, jak se on vydal za mne, zdá se mi, že já nemohu pro něho dělat méně než to, že vynaložím velké úsilí, vyčerpám se, abych mu trochu vrátila to, co on mi dal!

(Alžběta od Trojice, dopis 156)

Když vidím některou sestru smutnou, vždycky si myslím, že odmítá Ježíši něco dát.
Radostnost je znakem štědré a umrtvené osoby. Osoby, která se tím, že zapomíná na všechny věci, dokonce i na sebe, snaží ve všem, co dělá pro duše, potěšit svého Boha. Radostnost je často plášť, který zakrývá život v oběti, život stálého spojení s Bohem, zápalu a velkodušnosti. Osoba, která tento dar radostnosti má, velice často dosahuje vysokého stupně dokonalosti. Vždyť Bůh miluje radostného dárce a přivine si k srdci řeholnici, kterou miluje.

(matka Tereza, instrukce sestrám, 31. března 1987; výklad Konstitucí)

Poslušnost je poslední, nejvyšší a nejdokonalejší stupeň lásky, na němž přestáváme sami existovat, kde se popíráme, kde umíráme, jako Ježíš zemřel na kříži…

(Charles de Foucauld /1858–1916/, dopis br. Jeronýmovi, 24. ledna 1897)

Bděte nad svými vnitřními hnutími, zvláště nad těmi, jež se týkají různých výsad. Kéž nás Bůh pro své utrpení zbaví toho, abychom lpěly na výrazech jako: „já jsem starší“, „já mám více let“, „já jsem pracovala víc“, „s tou se zachází lépe než se mnou“. Každý, kdo chce být dokonalý, musí se na hony vyhýbat výrazům jako: „měl jsem pravdu“, „ukřivdili mi“, „nezasloužil jsem si, aby se tak se mnou jednalo“.
Zapuďte takové myšlenky, sotvaže vás napadnou, neboť zabývat se jimi, či dokonce o nich mluvit, to je mor, příčina velkého zla. Vroucně proste Pána, aby vás vyléčil.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XII,4; XIII,1)

Když opomíjíme upřímné, prožité a promodlené přiznání si našich omezení, v podstatě bráníme milosti, aby v nás mohla účinně působit. Jestliže si nepřiznáme naši konkrétní a omezenou skutečnost, nemůžeme ani vidět reálné a možné kroky, které od nás Pán v každém okamžiku žádá poté, co nás přitáhl a uschopnil svým darem.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 50; 2018)