Doporučujeme
Vše, co přichází z jeho rukou, je dobré, protože to jsou ruce lásky. Jestliže nám občas svým dotekem působí tak velikou bolest, pak je to, jak říká svatý Jan od Kříže, ne proto, že by jim chyběla něha, ale proto, že naše zranění jsou příliš veliká.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Ó lásko, nevýslovná lásko,
jestliže v době, kdy byl člověk stromem smrti,
jsi ho změnil ve strom života tím,
že ses narouboval na člověka, ty, živote…
jestliže jsi toto udělal, můžeš tedy nyní
zachránit celý svět, který se neumí naroubovat na tebe.
(…)
Vtělení pramení z Boží dobroty, ale jako první se nám ukáže jedna tak úžasná, zářivá a překvapivá věc, že září jako oslepující znamení: totiž nekonečná pokora, již toto tajemství skrývá…
Teologové toho napsali mnoho o Vtělení jako ústředním momentu našeho vykoupení a vrcholném okamžiku v dramatu dějin spásy. Málokdy se ale zamýšlíme nad základním smyslem této nauky, že totiž i Bůh zná pocit zimy, únavy, hladu a bolesti, protože také On přijal tělo.
Znovu mám před očima všechna ta hnutí a touhy, které mne kdysi dovedly až k onomu „ano“, jež bylo odpovědí na mé vlastní povolání. Rád se čas od času k té chvíli vracím. Je dobré vybavovat si znovu a znovu ony situace, ve kterých naše srdce sehrálo významnou roli – a snažit se zareagovat stejně dobře jako kdysi, nebo, je-li to možné, ještě lépe.
(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, dopis spolubratru, 3. března 1976)
Matko Slova, vypověz mi své tajemství,
když se Bůh v tobě vtělil.
Řekni mi, jak jsi žila na zemi,
ponořena do ustavičného klanění.
Zahrnuta do naprostého, nepopsatelného pokoje.
Pane, smiluj se. Pane, smiluj se.
Kriste, smiluj se. Kriste, smiluj se.
Pane, smiluj se. Pane, smiluj se.
Bože, náš nebeský Otče, smiluj se nad námi.
Bože Synu, Vykupiteli světa,
Bože Duchu Svatý,
Bože v Trojici jediný,
Když se studem zardívají,
nešťastní ze svých potomků,
po cestě pádu putujících,
tehdy voláš hlasem jasným,
pozvedajíc tak lidi
z toho pádu zlomyslného.
(Hildegarda z Bingenu /1098–1179/, mariánská antifona Cum erubuerint, překlad Miroslav Zvelebil)
Můj Bože, jak jsi dobrý! V tutéž chvíli, kdy Adama trestáš, dáváš mu naději na větší slávu a větší štěstí: necháváš jej zdálky zahlédnout toto „sémě“ a tu požehnanou ženu, jejíž nohou bude rozdrcena hlava hada…
(Charles de Foucauld /1858–1916/, Qui peut résister à Dieu)
Líbí se mi tato myšlenka, že totiž život kněze a karmelitky je Adventem, který připravuje Vtělení v duších. David v jednom žalmu zpívá „že oheň půjde před Pánem“. Není tímto ohněm láska? A není také naším posláním připravit cesty Pánu skrze naše sjednocení s Tím, koho apoštol nazývá „ohněm stravujícím“? (…) Pomozte mi, velmi to potřebuji! Čím více přichází světlo, tím více cítím svou nemohoucnost. Mohl byste mě 8. prosince – poněvadž jste velekněz – zasvětit moci jeho lásky, abych byla skutečně „Chválou slávy“?
(Alžběta od Trojice, dopis 250)
Komu má naše ubohé srdce hladovějící po Lásce věnovat lásku? … Kdo bude pro to dost veliký? … Může ji lidská bytost pochopit… a hlavně, bude ji umět oplácet?... Marie, je jediná bytost, která může pochopit hloubku slova „milovat“! Jenom náš Ježíš nám umí vrátit nekonečně víc, než co my mu dáváme…
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 109, Marii Guérinové, červenec 1890)