Doporučujeme
„Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen!“ (Lk 24,5n)
Požehnané Velikonoce 2022 přejí bratři karmelitáni
„A sklonil hlavu a vydechl naposled“ – můj Pane Ježíši, ty jsi zemřel a zemřel jsi pro nás…
Kdybychom tomu skutečně věřili, jak bychom si přáli zemřít, a to jako mučedníci! Jak bychom si jen přáli zemřít v utrpení, namísto toho, abychom se báli…!
Ať je důvod, pro nějž umíráme, jakýkoli, jestliže přijmeme nespravedlivou a krutou smrt jako požehnaný dar z tvé ruky, jestliže ti za něj poděkujeme jako za sladkou milost, za blažené následování tvého konce, jestliže se nabídneme jako oběť z dobré vůle, jestliže se nesnažíme uniknout podle tvých slov: „neodporujte zlému“ a podle tvého příkladu: „podrobil se a neotevřel ústa“ se nechal nejen ostříhat, ale i podřezat, pak, ať je důvod k našemu zabití jakýkoli, zemřeme z čisté lásky a naše smrt bude obětí s vůní velmi příjemnou. A není-li to mučednictví v úzkém slova smyslu a v očích lidí, bude to mučednictví v tvých očích a dokonalý obraz tvé smrti…, protože jestliže jsme neprolili v takovém případě krev pro naši víru, prolijeme ji a obětujeme z celého srdce pro lásku k tobě…
(Charles de Foucauld /1858–1916/, En vue de Dieu seul)
Papež František dnes ve Vatikánské bazilice vedl velkopáteční obřady, které zahajuje působivý moment prostrace před oltářem Konfese, kdy hlavní celebrant vleže uctívá vystavený kříž. Po krátkém tichu pak následuje vstupní modlitba Reminiscere: Rozpomeň se, Bože, na skutky svého slitování... Po zpěvu Janových pašijí pronesl kazatel papežského domu, kard. Raniero Cantalamessa, velkopáteční homilii, kterou přinášíme v plném znění.
Svatý kříži, proměň nás všechny v sebe. Ať se kořeny promění v nohy, větve v paže a vršek v hlavu. Abychom všichni byli křížem, přibij naše nohy, aby v tobě stály pevně, svaž ruce, aby nedělaly nic jiného, než co děláš ty, otevři nám bok a zraň hruď, aby ses dotkl našeho srdce svou láskou. Učiň, abychom po tobě žíznili tak, jako na tobě žíznil Kristus po nás.
(Josef z Leonessy, OFMCap. /1556–1612/)
„Láska pohlcuje do sebe svůj předmět; my pohlcujeme do sebe Ježíše a Ježíš pohlcuje nás. Uchváceni nad sebe do nitra lásky směřujeme k Bohu, jdeme Mu vstříc, vstříc Jeho Duchu, který je Jeho láskou, a tato láska nás spaluje, stravuje a přitahuje k jednotě, kde nás čeká blaženost“ (Ruysbroec). Toto měl na mysli Ježíš Kristus, když říkal: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka…“
(Alžběta od Trojice, Nebe ve víře 18)
Pane Ježíši Kriste
ve svátosti kněžství
jsme Ti řekli radikální ano.
Z hloubi duše a na celý život.
Ano Mariino.
Vložil jsi je svým Duchem
do našich srdcí Ty sám.
Je v nás hluboce zakořeněno
a udržuje kněžský život v bdělosti.
Je tak často v nebezpečí!
Ale Ty nám – to naše ano –
vkládáš do srdce vždy znovu jako
DAR.
(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, Neplánovaných deset besed)
Co záleží na tom, jak se cítíme: On je neproměnný, Ten, který se nikdy nemění. Miluje tě dnes, stejně tak jako tě miloval včera a jako tě bude milovat zítra, ačkoli jsi Ho nechala trpět. Upomeň se, že propast k propasti volá a že propast tvé bídy přitahuje propast Jeho milosrdenství.
(Alžběta od Trojice, Dopis 252, rodné sestře)
Ano, Kristus je znovu přibíjen na kříž v matkách, které oplakávají nespravedlivou smrt svých manželů a synů. Je křižován v uprchlících, kteří s dětmi v náručí prchají před bombami. Je křižován ve starých lidech, kteří jsou ponecháni osamělé smrti, v mladých zbavených budoucnosti, ve vojácích posílaných zabíjet své bratry. Tam je dnes Kristus přibíjen na kříž.
S Bohem se vždy můžeme navrátit k životu. Odvahu tedy, ubírejme se k Velikonocům v jeho odpuštění. Kristus se totiž ustavičně za nás přimlouvá u Otce a při pohledu na náš násilnický a zraněný svět neúnavně opakuje: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ A my nyní vyslovme totéž mlčky ve svém srdci. „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“
(papež František, promluva na Květnou neděli 2022)
Rozmlouvala jsem se Spasitelem. Říkala jsem mu, že vím, že to jeho kříž dopadá nyní na židovský národ, že to většina národa nechápe, ale ti, kteří pochopili, ti že musí být za všechny ochotni ten kříž na sebe vzít a nést. Já že bych to chtěla udělat, ale že nevím jak. Ať mi sám ukáže – jak. Než pobožnost skončila, byla jsem vnitřně přesvědčena, že jsem vyslyšena. Ale v čem bude záležet to mé nesení kříže, to jsem ještě nevěděla.
(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, vzpomínka na bohoslužbu v pašijovém týdnu roku 1933)
Na prahu toho velikého týdne dovolte, aby Vás Ježíš objal, když ho budete přijímat v jeho eucharistii, i když Vás tím, že si Vás přivine k srdci, přitiskne ke svému kříži. A kéž Vás požehnaná Panna Maria Bolestná zahalí svým světelným pláštěm!
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Nezoufejme, my jsme totiž rozhodně jedni z těch, které přišel Ježíš spasit, protože hyneme neustále... Mějme naději, protože ať jsou naše pochybení jakákoli, Ježíš nás chce zachránit. Čím větší jsme hříšníci, čím blíže jsme smrti, čím hlouběji si zoufáme ve svém těle a ve své duši, tím více nás, dalo by se říci, chce Ježíš zachránit, protože přišel zachránit to, co zahynulo…
(Charles de Foucauld /1858–1916/, En vue de Dieu seul)