KARMEL

Ó, soucitný a láskyplný Pane mé duše! Říkáte také: „Pojďte ke mně všichni, kdo máte žízeň, a já vám dám napít“. Je tu velikánská potřeba vody… Vím už, můj Pane, podle Vaší dobroty, že ji poskytnete. Vy sám to slibujete. A Vaše slova nemohou zklamat.
Slitujte se nad těmi, kteří nemají slitování sami se sebou! Když už je jejich neštěstí drží v takovém stavu, že k Vám nechtějí přijít, přijďte, můj Bože, Vy k nim! Já Vás o to prosím jejich jménem, a vím, že jakmile si porozumí a vzpamatují se a začnou Vás okoušet, tito mrtví budou vzkříšeni.
Ó, živé prameny ran mého Boha, jak bohatě budete vždy vyvěrat k našemu ukojení žízně. A jak jistě bude procházet nástrahami tohoto ubohého života ten, kdo se bude snažit živit oním božským nápojem.

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 9,1.2; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Dříve psaly duchovní knihy spíše o „hlavní chybě“, že tu je nutno poznat. Ale zapomínalo se, že zrovna tak a možná ještě více je nutné poznat hlavní dar, který nám Bůh dává, jeho milost, a tím z naší strany úkol, který od nás požaduje. Bůh nejedná jen jaksi všeobecně, nýbrž zcela přesně. Například je to vidět u Pána Ježíše, že přišel v přesně stanovený čas, narodil se určeným způsobem a svým životem splnil dokonale vůli Otcovu. U nás to není tak jasné, my tak jasně nepoznáváme, co s námi Pán Bůh zamýšlí, a musíme stále hledat a prosit v modlitbě…

(P. Metoděj Minařík, O.Carm. /1912–2003/, korespondence, 1989)

Víme a nevíme, co činíme, když hřešíme. Víme, že konáme zlo, že v sobě pustošíme čistotu, že pácháme zradu na věrnosti, na svobodě, na velikosti. Neznáme však pozadí tohoto zla, to nenapravitelné, co s sebou nese, nevíme, jakou svobodu, jakou čistotu, jakou velikost v nás ničí. Jak snažně si budeme později přát, aby se taková věc bývala nikdy nestala!

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)

Ach, Celino, jak je snadné líbit se Ježíši, uchvátit jeho srdce. Stačí jen milovat ho a neohlížet se na sebe, nezpytovat příliš své chyby… Tvá Terezie není v této chvíli na výšinách, ale Ježíš ji učí těžit ze všeho dobrého i špatného, co v sobě najde.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 142, Celině, 6. července 1893)

Sotva se někdo dotkne naší cti, nedokážeme to snést, zdá se nám, že si to nesmíme dát líbit a říkáme hned: „Nejsme svaté“. Bůh chraň, sestry, abychom po nějakém méně dokonalém skutku říkaly: „Nejsme andělé, nejsme svaté.“ I když opravdu nejsme takové, je dobré myslet, že s Boží pomocí a díky našemu úsilí se jimi můžeme stát. (…)
Chtěla bych, aby mezi vámi převládala tato svatá smělost, jež nám dává růst v pokoře a uvádí do Boží přízně; On pomáhá velkodušným a nikomu nestraní.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XVI,11-12)

Teď, dokud nám Bůh nedá dobro na nebi, se zabývejte cvičením ve ctnostech umrtvování a trpělivosti se snahou stávat se v utrpení trochu podobnou tomuto našemu velkému Bohu, poníženému a ukřižovanému, vždyť není-li tento život Jeho napodobováním, není dobrý.

(Jan od Kříže, dopis matce Anně od Ježíše, 6. července 1591)

Kdy, ó Pane, nadejde den, v němž už nebudu mít žádné problémy? Co jiného je příčinou všech mých potíží, ne-li pýcha a sebevzhlíživost? Kdyby se mi tak podařilo vytrhnout tento nečistý kořen, který tkví hluboko v mém srdci otráveném tímto starým jedem! Bože, ty jsi pokora, ty jsi darování samo, dej mi lásku; Bože, ty jsi odpuštění, dej mi své milosrdenství.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z 28. listopadu 1954)

… Když prožíváme jakoukoliv bolest, zklamání, ponížení, neporozumění, neuznání, únavu, nervozitu, strach, vlastní chyby a selhání, když vstupujeme do těžkých situací a setkáváme se se zlobou lidí, když se i z přátel stávají nepřátelé – ve všech takových situacích můžeme potkat Ježíše. Ve všech ho můžeme poznat jako milujícího Snoubence své duše a s radostí, že jsme ho poznali, jej obejmout. (…) Možná budeme jako malé dítě, které pláče, protože se udeřilo, ale zároveň se směje, protože ho maminka objala. Snoubenec Ježíše opuštěného není člověkem smutným, který vyhledává bolest, ale člověkem radostným a šťastným, protože i ve všech bolestech dovede najít štěstí z lásky. Láska k Ježíši ukřižovanému a opuštěnému není jen téma pro meditaci, ale způsob života… Ten, který řekl: „Tomu, kdo mě miluje, se zjevím“, se dává poznat v každé tváři, která je poznačená bolestí. Volba Opuštěného přináší jistotu, že ani v nejtěžší temné noci nebude člověk bez Boha, protože ho pozná i v samotné temnotě. Ponoření do temnoty Velkého pátku v hlubokém spojení s Ježíšem přináší jistotu vítězství velikonočního rána, protože Opuštěný a Zmrtvýchvstalý je tentýž. Noc, v níž umřela smrt, je plná světla…

(arcibiskup Jan Graubner, závěr kázání na Popeleční středu 2023)

Zdá-li se vám, že vám Bůh dal nějakou ctnost, považujte ji za nezasloužený dar, který vám může být opět vzat, jak se často stává ze zvláštní Boží prozřetelnosti.
Nikdy jste to nezakusily, sestry? Já ano!
Někdy se mi zdávalo, že na ničem nelpím, a když jsem byla vystavena zkoušce, dokázala jsem, že tomu tak opravdu je. Jindy naopak jsem cítila, že na něčem tolik lpím, že jsem se již nepoznávala, a šlo dokonce o věci, kterým jsem se den předtím vysmívala. (…)
Stejně se mi někdy zdávalo, že si nevšímám pomluv a reptání proti sobě: a leckdy jsem to také dokázala, takže jsem si v tom libovala. Avšak v jiných dnech stačilo jediné slůvko, abych upadla do takového trápení, že jsem toužila zemřít, neboť se mi zdálo, že mě všechno unavuje.
A tyto proměny nezakouším jenom já… Vím, že je tomu tak.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXXVIII,5)

Děkuji Vám za krásný útěšný dopis ze čtrnáctého. Stále se dívejte na Nejsvětější Srdce. Proč se bát, jestli to tuberkulóza bude, nebo ne? Jste Jeho, a to je Jeho dar pro Vás, Jeho nevěstu. (…) Není to oslavený Ježíš ani Ježíš v jesličkách, ale na Kříži: sám, nahý, krvácející, trpící, umírající na Kříži.
Usmívejte se. Na Ruku, která Vám zasazuje ránu, se usmívejte. Ruku, která Vás přibíjí na Kříž, líbejte. Jako Vy nevěřím, že je to tuberkulóza, nechte je ale dělat všechno, co s Vámi chtějí dělat. Buďte jako beránek, na každého se usmívejte.
Milujte Ježíše a ať je pro Něj Vaše srdce vždycky usměvavé. Všechny ty znepokojující myšlenky pocházejí od ďábla – všechny je ignorujte.

(matka Tereza, dopis spolusestře)