KARMEL

Kvůli minulosti se nemusíte trápit. K „vykoupení času“ existuje jeden prostředek. Lze to učinit jediným úkonem veliké lásky jako dobrý lotr na kříži: a odpověď, kterou dává Ježíš, člověkem zatřese:

Dnes budeš – jak rychle!
se mnou – v jaké společnosti!
v ráji – na jakém místě!

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Podle mého názoru měřítkem ochoty snášet velký kříž nebo utrpení je láska: jestliže Ho milujeme hodně, budeme schopni i mnoho trpět, a naopak jen málo, milujeme-li Ho jen trochu, neboť odvaha mnoho nebo málo trpět závisí na lásce.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXXII,7)

Dobrá paní Cassinettinová mě požádala, abych se jí podepsal na obrázek a připsal nějakou myšlenku. Napadlo mě toto: „In cruce mea requies“(1) a měl jsem silný vnitřní pocit onoho pravého odpočinutí a pokoje, který najdeme jen v kříži. Odhodlejme se tedy, drahá matko, říci celým srdcem spolu s nevěstou: „Fasciculus mirrhae dilectus meus mihi inter ubera mea commorabitur.“(2) Utrpení, nejmilejší matko, pomine, ale to, co po něm bude následovat, co nyní nemůžeme chápat, to nebude mít konce.

(br. Šimon od sv. Pavla OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 5. července 1647)

(1): V mém kříži [najdeš] odpočinek. Snad se jedná o názvuk na verš svatodušní sekvence: in labore requies – v práci libý pokoji.
(2): Svazeček myrhy je můj milý, mezi mými ňadry odpočívá. První slova verše z Písně písní (Pís 1,13) – Fasciculus mirrhae – tvoří zároveň název oblíbené modlitební knihy z počátku 16. století, která rozjímala o utrpení Páně a patřila tou dobou k nejčastěji vydávaným spisům.

K Ježíši Kristu běž,
má srdce nesmírné,
ať přijde, co přijde,
z ničeho neměj strach.

Pojď, kdo jsi bezmocný
v kříži a neštěstí;
když Bůh je poklad tvůj,
nic víc ti neschází.

(Terezie od Ježíše, úryvek z Nada te turbe v překladu Josefa Hrdličky)

Jak nemít až bláznivou naději při pomyšlení na tu ukřižovanou Lásku? Tím chci říci, že přece své naději nemáme klást žádné meze. Před Bohem se vždycky musíme chvět, ale mnohem více před jeho láskou než před jeho spravedlností.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Ó, Bože mé duše, jak máme vždy naspěch, abychom Vás urazili, a jak máte naspěch Vy, abyste nám odpustil!
Ó, opravdový Příteli, jak špatně se Vám odplácí ten, kdo je Vaším zrádcem! Ó, opravdoví křesťané, pomozte plakat svému Bohu, a to nejen kvůli Lazarovi oněmi tak soucitnými slzami, nýbrž kvůli těm, kdo snad ani nebudou chtít být vzkříšeni, i kdyby je Jeho Majestát volal.
Ó, mé Dobro, jak jste si dobře vědom vin, kterých jsem se dopustila proti Vám! Kéž už skončí, můj Pane, kéž skončí, jakož i viny všech ostatních. Probuďte k životu tyto mrtvé! Kéž je Vaše volání tak mocné, že i kdyby Vás neprosili o život, Vy jim jej přesto dejte.
Ani Lazar Vás ostatně nežádal, abyste jej vzkřísil. Udělal jste to kvůli jedné hříšnici. Hle, tu je jiná, můj Bože, mnohem větší hříšnice. Kéž zazáří Vaše milosrdenství: navzdory své bídnosti Vás prosím za ty, kdo Vás o to prosit nechtějí…

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 10,1.2.3; podle pracovního překladu Vojtěcha Kohuta OCD)

Náš Bože, rozpraskané a rozervané je lůno naší země, rozpraskané a rozervané je lůno skýtající bezpečí – lůno našich domů a světnic, Bože, rozpraskané a rozervané je lůno našich srdcí!
Pane a Bože, kéž nad tímto rozpraskaným a rozervaným lůnem naší země, našich měst, našich světnic, našich srdcí nastane ráno zvěstování. Jako se na počátku světa vznášel Tvůj Duch Svatý nad temnotou bezuzdného chaosu; a jako při dovršení času Tvůj Duch Svatý sestoupil na zpustošený svět, na zpustošenou Palestinu, na zpustošenou Starou smlouvu a také na Marii, poslední ze zpustošeného a zničeného plemene: Bože, kéž nad námi nastane ráno zvěstování!
Předkládáme Ti svou bídu, předkládáme Ti své utrpení, předkládáme Ti svoji rozervanost, předkládáme Ti svá srdce, jež se staví na odpor!
Bože, dej, ať s dokonalou otevřeností a odhodlaností přijímáme Tvůj život, neseme Tvůj život, darujeme Tvůj život ze své bídy, ze svého utrpení, ze své ubohosti, ze svých bolestí!
Bože, mohli bychom snad tušit, mohli bychom snad uvěřit, že bys na nás chtěl v této hodině vložit slávu své nejsvětější Matky a nechat ji proudit do našich srdcí?
Bože, děkujeme Ti uprostřed svého utrpení, uprostřed své ubohosti a prosíme s Tvojí nevěstou, prosíme s Tvojí Matkou, prosíme s tou, která se v nás stala lůnem světa, prosíme: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle Tvého slova“. – „Velebí má duše Hospodina, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný, jeho jméno je svaté!“

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 25; v době 2. světové války)

Tobě zasvěcujeme budoucnost celé lidské rodiny, potřeby a očekávání národů, úzkosti a naděje světa...

CELÝ ČLÁNEK

Té trýzni, o níž se zmiňujete, rozumím. V životě nadcházejí chvíle, kdy na nás padne cosi, co se podobá jedné kapce z oné záplavy trýzně, která se přelila přes Ježíše při jeho agonii. Nepodléhejte tomu, neboť v takových chvílích je nám dopřáno vykonat možná ty nejkrásnější úkony lásky v celém životě.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Zůstaň slabý
Naše slabost nás nutí k důvěře.
Otec sám nás nechává ve slabosti
aby nás v důvěře zocelil.
Mohl by nás lépe vybavit charismaty
ale nedělá to.

Slabost je příprava na smrt.

V umírání budeme slabí.
I vůle bude slabá, zdecimovaná utrpením umírání.
Zůstane jen důvěra v Otcovu lásku.

Jen se nepřestat snažit
nepřestat tíhnout k Otci
nepřestat toužit být Kristu podobnější

být s Kristem jedno.

Bůh nás tak velice obdarovává
a my to prožíváme, jako by nás o všechno obíral.

 (P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky z rozhovorů s P. J. Ev. Urbanem OFM, 1964–75)