KARMEL

Naše naděje nesmí být nějakou privátní nadějí v to, že se nám náš život podaří, snad se vyhneme nemoci, nic se nám nestane. Taková pseudonaděje by vedla k ještě většímu strachu, vždyť jak bychom to vše mohli zajistit? Jde o víc: o vědomí společné cesty všech lidí a celého tvorstva k Bohu. Naděje není možná bez sdílení našich životů s druhými. (…)
Být spolu, plakat s plačícími – neříkat jim, že nemají co plakat, radovat se s radujícími, a neokřikovat je, že jejich malé radosti se nehodí – to je jediná cesta dál, adventem, nemocí, strachem. Učinit vše, co mohu, aby se lidem dalo lépe žít na zemi, vedle mě, se mnou – a zároveň v srdci vědět, že Bůh je vždy blízko a poslední slovo bude patřit jemu…

(Petr Beneš CSsR /*1965/, O pravdivé útěše z Božího slova v časech zlých; citováno podle knihy Darovaný vztah, Triton 2025)

(v levém sloupci báseň Terezie z Lisieux Appuyée sans aucun Appui v překladu A. Janouškové; v pravém sloupci glosa Jana od Kříže Sin arrimo y con arrimo v překladu Gustava Francla)

(v levém sloupci úryvek z básně Thomase S. Eliota /1888–1965/ East Coker ze sbírky Čtyři kvartety; 1944; v pravém sloupci úryvek z textu vepsaného v náčrtku Hůrky dokonalosti Jana od Kříže)

Kde není láska, vlož lásku a pak lásku nalezneš

(karmelitán a spoluzakladatel OCD • svatý • učitel církve • svátek 14. prosince)

Texty propria

Juan de Yepes se narodil v roce 1542 ve Fontiveros, nedaleko Avily, ve Španělsku. Jeho otec zemřel, když byl Jan ještě velmi malý (asi tříletý). Rodina se musela z finančních důvodů několikrát přestěhovat. Jan se přitom snažil studovat a zároveň pracoval, aby získal prostředky na živobytí své i svých blízkých.

Předkládáme zde jeden z nejpůsobivějších textů ze spisku „Výroky o světle a lásce“ od sv. Jana od Kříže. Nabízí vhled do autorovy osobní spirituality charakterizované odvážnou intimitou vztahu k Bohu, autentickou pokorou, vědomím Božího obdarování, ale i lidské velikosti a důstojnosti.

Když nás Bůh volá k sobě, volá nás k radosti, protože on sám je naší radostí, ačkoli máme tisíc důvodů k tomu, aby nás ovládl smutek nebo hněv. „Radujte se v Pánu vždycky.“ (…) Radost, o kterou tu jde, není pouhou emocí. Její podstatou je rozhodnutí hledat své štěstí tam, kde se skutečně nachází, rozhodnutí vytrvat. Radost si volíme a je to volba, kterou od nás Bůh žádá.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Živý a vtělený Bůh nám není vzdálen, není mimo hmatatelnou oblast, nýbrž očekává nás v každém okamžiku naší činnosti, v díle přítomného okamžiku. V jistém smyslu je přítomen na špičce mého pera, mého rýče, mého štětce, mé jehly – mého srdce a mé myšlenky.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Božské prostředí; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Chuť žít, Vyšehrad 1970)

I tělo má mnoha způsoby účast na útěše Ducha a ti, kdo tento stav z vlastní zkušenosti okusili, vědí, o čem hovořím. Z druhé strany už samotný pohled na blahodárné jednání a způsoby těchto lidí, na jejich tiché slzy, na rozmluvu plnou požehnání s těmi, kdo je přijdou navštívit, dávají i vnějším pozorovatelům tušit něco o podílu samotného těla na Boží útěše… Není to tedy jen duše, která dostává závdavek budoucích dober; tělo je dostává také. Vždyť i ono se za tímto cílem spolu s duší účastní namáhavého běhu podle výzvy evangelia. A ten, kdo by říkal něco jiného, popíral by tím zároveň i tělesný život v budoucím věku.

(Řehoř Palamas /1297–1359/; citováno podle textu M.-J. le Guillou OP, Zkušenost křesťanského Východu, revue Salve 2009/1)

Jednou z nejrozšířenějších křesťanských modliteb je ta, kterou podle počátečních slov nazýváme „Anděl Páně“. Zejména dříve rytmizovala den a práci, často provázena zvoněním. Zvěstovala světu, že je Bohem oslovený, že je schopný Boha přijmout, že Bůh sám do něj vstupuje, aby nás „nabral“ do svého srdce a celý svět, v tomto srdci přijatý a proměněný, odevzdal Otci. Je to modlitba vyzývající k bdělosti naslouchání, protože každá chvíle, každá událost může být bohonosná; je bohonosná, přijmeme-li ji a otevřeme-li se jí. Je to modlitba pevně trvající na tom, že dialog Boha s člověkem pokračuje, že se vše může stát součástí tohoto dialogu tak, že vstupujeme do událostí, které se dějí, že umožňujeme, aby se děly, že dáme prostor Boží tvořivé vůli ve svých slovech, myšlenkách, práci, spolubytí s druhými lidmi.

(Petr Beneš CSsR /*1965/, O modlitbě „Anděl Páně“ v adventu; citováno podle knihy Darovaný vztah, Triton 2025)

Napájej se Kristem, protože on je skálou, ze které tryská voda. Napájej se Kristem, protože on je pramenem života. Napájej se Kristem, protože on je řekou, z jejíž síly se raduje Boží město. Napájej se Kristem, protože on je pokoj. Napájej se Kristem, protože z jeho lůna prýští živá voda.

(Ambrož /340–397/, Expl. Ps. I,33)