KARMEL

Když přijímáme jako dobré vše, co chce Bůh, nepřijímejme to s tupou odevzdaností. Kristus byl a je jedním z nás, vyjma hříchu. Nebyl a není chladný a bez citu. Kristus nebyl stoikem, byl lidský. Chtěl, aby naše ubohé štěstí bylo také jeho štěstím. Pokládal za krásné, že byl milován matkou a přáteli. Chtěl zakusit lidské starosti, životní zkoušky, naděje i zklamání. Trpěl a nestyděl se za to, že trpí, nestyděl se ukázat své utrpení. Plakal a neskrýval, že pláče. Měl úzkost z utrpení a smrti. Všichni jeho přátelé mohli vidět, že trpěl a bál se. Není to naše ubohé trpící tělo, ale hlubina duše, která přijímá Boží vůli. V nejhlubším nitru, v nejtajnějším „já“, tam, kde sídlí naše víra, kde se naše láska upíná ke Kristu, tam přijímáme Boží vůli.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 16. ledna 1954)

CELÝ ČLÁNEK

V lednu 1933 se stal Adolf Hitler říšským kancléřem; v dubnu poslala Edith Stein papeži Piu XI. dopis o situaci v Německu (a v říjnu pak vstoupila na Karmel a přijala řeholní jméno Terezie Benedikta od Kříže). Ve svých „Vzpomínkách“ k tomu píše:

Neslužte Pánu se vzdycháním. S radostnou tváří a odvahou dokazujte, jak pravdivá jsou Pánova slova: „Mé jho netlačí a mé břemeno netíží“… Mějte úsměv na tváři a hleďte na utrpení ve vznešenějším světle, v němž se utrpení jeví jako projev Boží lásky k vám a důvod k radosti. Radost není ctnost, ale účinek lásky, s jakou se snáší bolest.

(Titus Brandsma /1881–1942/, rekolekce pro řeholní sestry)

Otec Alžběty od Trojice byl důstojníkem francouzské armády, proto není divu, že se Alžběta narodila ve vojenském táboře a jejími nejbližšími kamarády se staly děti z důstojnických rodin. Manželku důstojníka George Hallo nazývala Alžběta „druhou maminkou“. Jejich synu Karlovi, svému kamarádovi z dětství, Alžběta těsně před smrtí (roku 1906) diktovala svůj poslední dopis:

Když ke Spasiteli přicházíme, vkládá na nás ruce. Toto se děje ještě hlouběji, když se účastníme mše svaté v souladu se smyslem této oběti, tedy když se jen nedíváme a neposloucháme, ale když se samy spolu s ním obětujeme, úplně se mu odevzdáme, abychom spolu s ním mohly být proměněny a obětovány.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/)

Je dobře, že jsme opuštění, že se ztrácejí všechny opory, s nimiž jsme počítali, zatímco v srdci hasne dokonce i světlo Boží: ale právě tehdy musíme mít tu velkou smířenou a odevzdanou víru, víru neohraničenou, která přijímá zimu, aniž ví, zda na zemi ještě někdy nadejde jaro, ale dobře ví, že v každém případě nadejde jaro v nebi.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Má milá sestřičko,
(…) pohleďte, v roce 1918 jsme v rodině uskutečnili intronizaci Nejsvětějšího Srdce Páně. Po smrti císaře před rokem jsme s dětmi prosili Nejsvětější Srdce Ježíšovo, aby bylo ještě více, je-li to možné, hlavou rodiny! Vy znáte cesty, po kterých nás naše „Hlava rodiny“ vedla! Dobrá! Víte, co mi řekl císař několik týdnů před svou smrtí, když mluvil o rčení o „dlouhém a šťastném“ panování? „Dlouhé nebylo, ale šťastné, to ano!“

Postními exerciciemi se neznepokojujte. To nejhlavnější je samozřejmě mše svatá a Ježíš, který nás zahrnuje do své požehnané modlitby a který pročišťuje veškerou ubohost našich srdcí. Proste ho úpěnlivě o to, aby jeho krev skanula jako déšť na všech pět světadílů. A tehdy srdce nabude velikosti přiměřené velikosti církve, velikosti světa.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Chcete vědět, mám-li radost, že půjdu do Ráje. Měla bych velikou, kdybych tam šla, ale… nespoléhám na nemoc, to je příliš pomalá vůdkyně. Spoléhám už jen na lásku. Proste Pána Ježíše, aby všechny modlitby, které se za mne konají, sloužily k rozdmýchání Ohně, který mě má strávit…

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 242, sestře Marii od Nejsvětější Trojice, 6. června 1897)