KARMEL

Mezi naším povoláním a rozvojem osobnosti neexistuje žádný rozpor. Někdy – zvláště ve chvílích, kdy ztrácíme odvahu – nás svádí myšlenka, že musíme volit mezi svým štěstím a Boží vůlí, že Boží vůle vyžaduje, abychom obětovali své štěstí. Ovšem Boží sláva a rozvoj naší osobnosti jsou naprosto neoddělitelné. (…)
Jestliže nás Bůh stvořil a povolal ke své slávě, nemůže být skutečný rozpor mezi naším povoláním a jeho naplněním, mezi Boží vůlí, Božím záměrem s námi a našimi zájmy. (…) Boží slávou, jak říká svatý Irenej, je „živoucí člověk“, tedy člověk, který žije z Boha. Světec je člověk, který je opravdu živý. Origenes o tom prohlašoval: „Svatí jsou živí a živí jsou svatí.“ Svatost znamená život ve své plnosti.
To ovšem znamená, že Boží sláva se uskutečňuje mj. rozvinutím všech možností, které Bůh vložil do našich srdcí. Boží sláva a naše naplnění jsou tedy neoddělitelné.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Dnes ráno jsem uvažoval o svých vztazích k Otci, k Ježíši, k Duchu svatému. A k tomu důvěra, důvěra a ještě jednou důvěra. Pokud jsou tyto vztahy opravdové, pak základním postojem duše nemůže být nic jiného než postoj naprosté jistoty. Tři božské osoby završí svůj dar, naučí mě modlit se, odhalí mi smysl blahoslavenství, poskytnou mi to, čím samy oplývají: lásku v celém jejím bohatství.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis, 2. ledna 1955)

Co je nemožné lidem, je možné Bohu. Láska nikdy neztrácí naději. Velmi dobře si vzpomínám na krásnou promluvu abbého Huvelina (1) o sv. Magdaléně: srovnával, myslím, lidi tak přísné a neoblomné k určitým hříchům, a Boha, tak něžně milosrdného.

(1) Henri Huvelin /1830–1910/, kněz, který stál u Foucauldovy konverze a který jej v průběhu života doprovázel.

(Charles de Foucauld /1858–1916/, dopis sestřenici, 4. června 1908)

Bratři a sestry, pohleďme na Boží srdce, potřebujeme, aby církev a společnost byly církví a společností, které nevylučují, které nikoho nevylučují, které nikoho nepovažují za „nečistého“, aby každý člověk se svou vlastní historií byl přijat a milován bez nálepek, bez předsudků, aby byl milován bez přívlastků.
Prosme Pannu Marii: ona, která je Matkou něhy, ať se přimlouvá za nás a za celý svět.

(papež František, promluva při Anděl Páně, 30. června 2024)

Všiml jsem si, že u bratří, kteří v opatství Nový Dvůr procházejí pouští – což je plodný zápas – a kteří vytrvají ve svém rozhodnutí následovat Krista, dochází k pozoruhodnému rozkvětu jejich mariánské zbožnosti. Zdá se, že je to znamení jejich vzdáleného znovuzrození, budoucího nalezení pokoje. Vnitřní mír, který je darem Theotokos… že by i mnich, dospělý člověk, potřeboval matku? A cožpak není právě Theotokos matkou církve?

(Dom Samuel Lauras OCSO /*1954/, předmluva ke knize Mary David, Radost z Boha)

V mém dětství se objevuje jeden starý jezuita, otec Michel, kterému jsem jednoho dne řekl: „Všichni světci, o nichž slýchávám mluvit, velmi uctívali Pannu Marii. Trápí mě to, protože já takovou zbožnou úctu opravdu necítím!“
Tehdy mi odpověděl: „S tím si hlavu nelam, je to úplně prosté. Pokaždé, když budeš sám, pomodli se Zdrávas Maria.“ Řídil jsem se tím, a to tak důkladně, že dnes, když je mi přes osmdesát, nedokážu usnout jinak než tak, že se opakovaně modlím Zdrávas!

(Abbé Pierre /Henri Grouès, 1912–2007/, Testament)

Cokoliv
se chystáš obětovat Bohu,
bez váhání svěř jejím rukám.
Ona
se velkodušně ujímá záležitosti
svého nejmilovanějšího bratra.
Ukaž jí
svoji bolest a rány,
a ona pro tebe
ukáže svému Synu, tvému Soudci,
na svoje lůno a prsy
a pro své zásluhy tě odporučí
a přemocně se bude za tebe přimlouvat.
A podobně i Ježíš
ukáže Otci kvůli tobě svůj bok a rány
a nic ti nebude moci odepřít,
jestliže se budou za tebe přimlouvat
taková znamení
lásky.

(Arnold Bostius /1445–1499/, De patronatu et patrocinio Virginis Mariae, č. 1537)

Vždycky na nás spočívají milosrdné oči svaté Matky Boží. Ona je první, kdo otevírá cestu a provází nás při dosvědčování lásky. Matka milosrdenství shromažďuje všechny pod ochranou svého pláště, jak to bývá znázorňováno v umění. Důvěřujme její mateřské pomoci a následujme její neměnný náznak v pohledu upřeném k Ježíši, jenž je zářivou tváří Božího milosrdenství.

(papež František, Apoštolský list k závěru Svatého roku milosrdenství, odst. 22; 2016)

Panně Marii s děťátkem
andělé drží roucha lem
nad zaroseným trávníkem
Slunce skryté za obzorem
růžový přísvit vrhá sem
tiše v červáncích pluje zem

Paměti mojí cedníkem
propadá se slib za slibem
tady v prostoru chrámovém
Milost máš Panno v srdci svém
odpusť mi prosím odpusť jen
že jsem takový jaký jsem

(Ivan Martin Jirous /1944–2011/, Labutí písně)

Život na Karmelu je láska. Ujišťuji Tě, maminko, že cítím neukojitelný hlad a žízeň, aby duše nehledaly Boha ze strachu, ale s neomezenou důvěrou v jeho lásku. Hledej Boha takto, maminko, a uvidíš, že Bůh se Ti přiblíží a ponoří Tě hluboko do nekonečného oceánu lásky.
Jsem šťastná, protože jsem byla pověřena úkolem budit sestry, a proto vstávám o čtvrt hodiny dřív. Je to nejkrásnější chvíle, protože všude je tma, ještě svítí měsíc a jsem první, kdo přichází do chóru. Tam stojím sama před Pánem, maminko, a říkám mu tolik věcí, za všechny…

(Terezie z Los Andes /1900–1920/, dopis matce, krátce po vstupu do kláštera, květen 1919)