20. března - nezávazná památka

Příjmením se jmenoval Palau y Quer. Narodil se 29. 12. 1811 v obci Aitona ve španělském kraji Lérida. Roku 1832 vstoupil k bosým karmelitánům a v roce 1836 byl vysvěcen na kněze. Své řeholní a kněžské povolání přijímal za dramatických politických okolností: vláda prosazovala ateismus, zemí zmítala občanská válka (včetně násilností na klášterech), řády byly r. 1835 zrušeny zákonem. Nedlouho po vysvěcení byl donucen k vyhnanství a k exklaustraci a na celý zbytek života se musel vzdát komunity a hábitu. Do vlasti se mohl vrátit v roce 1851 a hned založil v Barceloně „Školu ctností", vzor katechetické výuky. Znovu byl vyhoštěn, šest let strávil na ostrově Ibiza. V samotě El Vedrá žil pohnutými osudy církve, ponořen do jejího tajemství. Pak horlivě apoštoloval na souostroví Baleáry, konal lidové misie, šířil úctu k Panně Marii Karmelské, založil dvě kongregace nesoucí její jméno, mužskou a ženskou. Stejně horlivě se modlil a svůj hluboký vztah k modlitbě předával i druhým. Po svatém životě naplněném obětavou službou zemřel v Tarragoně 20. března 1872. Za blahoslaveného jej prohlásil Jan Pavel II. v roce 1988. Bosý Karmel slaví jeho památku 7. listopadu.

Z duchovních spisů blahoslaveného Františka

(Účinnost modlitby za církev)

Bůh to ve své prozřetelnosti zařídil tak, že nám od našich špatností nepomůže a dary jeho milosti nezíská nic jiného než modlitba a že modlitba jednoho přispívá ke spáse druhým (srv. Jak 5,16n). Jestliže nebesa konečně dala rosu shůry a oblaka jako déšť vydala Spravedlivého, jestliže se otevřela země a vypučela Spasitele (srv. Iz 45,8; Vulg.), pak proto, že se Bohu zalíbilo, aby příchodu Spasitele předcházelo volání a prosby svatých otců a zejména úpěnlivé modlitby jedinečné Panny, která vůní svých ctností přiměla nebe a přitáhla nestvořené Slovo do svého lůna. Přišel Vykupitel a svou ustavičnou modlitbou smířil svět s Otcem. Aby modlitba Ježíše Krista a ovoce jeho vykoupení mohly dospět k nějakému národu nebo lidu a aby se našel někdo, kdo ten lid osvítí kázáním evangelia a udělí mu svátosti, je nezbytné, aby tu byl někdo nebo i mnozí, kdo nejprve tento lid získají a smíří s Bohem snažnými a úpěnlivými přímluvami, modlitbami a oběťmi.
I to mají, mimo jiné, na zřeteli oběti, které přinášíme na našich oltářích. Svatý chléb, který na nich denně spolu s našimi modlitbami předkládáme Otci, nemá za cíl pouze obnovit památku života, utrpení a smrti Ježíše Krista, ale spíše také pohnout Boha, původce všeho dobra, k tomu, aby ráčil vykoupení svého Syna nechat dojít k národu nebo kraji, městu nebo vesnici, k té osobě či oněm osobám, za něž je ta mše svatá sloužena. Právě ona je místem, kde se od Otce zjednává vykoupení nebo jinak řečeno obrácení národů. Dříve než vykoupení dospělo ke světu nebo, což je totéž, dříve než byl praporec kříže vztyčen mezi národy, zalíbilo se Otci, aby to od něj jeho jednorozený Syn, který se stal člověkem, zjednal vroucími modlitbami „s naléhavým voláním a se slzami" (Žid 5,7), svou smrtelnou úzkostí a prolitím veškeré své krve, zvláště na oltáři kříže, který vztyčil na vrcholu Kalvárie.
Aby svou milost udělil i těm, kdo o ni neprosí, nemohou o ni prosit či nechtějí, stanovil Bůh a přikázal: „Modlete se jeden za druhého, abyste byli spaseni" (Jak 5,16n). Dopřál-li Bůh milost obrácení svatému Augustinovi, je třeba to připsat slzám svaté Moniky; a církev by neměla svatého Pavla, jak nás ujišťuje jeden z církevních Otců, kdyby ho nevymodlil svatý Štěpán.
A je správné zde připomenout, že apoštolové, poslaní kázat a učit všechny národy, uznávají, že ovoce jejich kázání je spíše účinkem jejich modlitby než jejich slov. Když totiž šlo o volbu sedmi jáhnů, kteří se měli starat o skutky blíženské lásky, prohlašují: „My se však chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova" (Sk 6,4). Dobře si všimněme, jak říkají, že se budou věnovat nejprve modlitbě a teprve potom službě slova. Nikdy se totiž nepustili do práce na obrácení nějakého lidu, aniž by jeho obrácení dříve dosáhli v modlitbě.
Ježíš Kristus se po celý svůj život věnoval modlitbě a pouze tři roky kázal. Tak jako Bůh neuděluje lidem své milosti jinak než prostřednictvím modlitby – neboť chce, abychom uznávali, že on je Pramen, z nějž vychází vše dobré –, tak ani zachraňovat nás z nebezpečí, uzdravovat naše rány ani těšit nás v našem soužení nechce jinak, než jedině skrze modlitbu.

(Lucha del alma con Dios, Obras selectas, Burgos 1988, str. 32-33)

Modlitba

Bože, tys působením Ducha svatého naplňoval blahoslaveného kněze Františka znamenitým darem modlitby a apoštolské lásky; na jeho přímluvu dej, ať Kristova církev jako Maria září krásou matky a panny a stále účinněji se projevuje jako všeobecná svátost spásy. Prosíme o to skrze tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.

Karmelitánský lekcionář

První čtení: Iz 61,1-3a
Žalm: 89(88) 2-3.4-5.21-22.25+27    Odp.: 2
Evangelium: Jan 15,1-8

Související

Životopis bl. Františka od Ježíše