KARMEL

„Kéž mě políbí Pán polibkem svých úst…“ (Pís 1,2). Zcela určitě si vybavuji, jak jsem jednou slyšela jistého řeholníka, jak hodně obdivuhodně káže, a týkalo se to hlavně objasňování těchto obdarování, jichž se Snoubence dostává od Boha. A bylo z toho mezi posluchači tolik smíchu a bylo to tak špatně přijato jen proto, že mluvil o lásce, až jsem nad tím byla celá užaslá. (…)
A jasně vidím, že je to tím, co jsem už řekla: že se tak málo cvičíme v lásce Boží, že nám připadá nemožné, aby duše takto jednala s Bohem.
Líbej mě polibkem svých úst. Ó, můj Pane a můj Bože, co je to za slovo, aby je adresoval nějaký červ svému Stvořiteli! Buďte požehnán Vy, Pane, který jste nás tomu naučil tolikerým způsobem! Kdo by se však, můj Králi, opovážil pronést toto slovo, kdyby to nebylo s Vaším svolením?! Naplňuje to úžasem a tak jistě vyvolá úžas i to, když řeknu, že se přece najde někdo, kdo by je pronesl. Řekne se o mně, že jsem pošetilá, že ona slova [o polibku] nelze brát doslova, že mají mnoho různých významů, že je jasné, že nemůžeme tato slova říci Bohu (…). I já vyznávám, že mají mnoho významů. Ovšem duše, která je rozpálená láskou, jež ji přivádí až k blouznění, nestojí o žádný jiný význam, nýbrž chce prostě pronést tato slova. Ano, protože Pán jí v tom nebrání.

(Terezie od Ježíše, Myšlenky o lásce Boží I, 5.10, pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD, redakčně upraveno)