KARMEL

Hle, je zase advent církevního roku, můj Bože. Zase se modlíme modlitby touhy a očekávání, písně naděje a zaslíbení. A vždy znovu se soustřeďuje všechna nouze a všechna touha a čekání plné důvěry do slova: Přijď! Jak zvláštní modlení: Tys přece již přišel a rozložil jsi svůj stan mezi námi, sdílel jsi náš život s jeho malými radostmi, s jeho dlouhým všedním dnem a jeho trpkým koncem. Mohli jsme Tě svým „přijď“ pozvat k něčemu víc než k tomu? Mohl jsi svým příchodem k nám přijít blíže než tím, že jsi tak velice vešel do našich obyčejných každodenností, že Tě skoro už nemůžeme odlišit od jiných lidí, Bože, který jsi se nazval Synem člověka? A přece se modlíme: Přijď. A přece nám toto slovo vychází tak ze srdce, jako kdysi patriarchům, králům a prorokům, kteří Tvůj den zahlédli jen z dálky a jemu žehnali. Slavíme pouze advent nebo je ještě stále advent? Přišel jsi již skutečně? Ty sám tak, jak si Tě představujeme, když Tě svou touhou přivoláváme, toho, který má přijít, silného Boha, Otce budoucího věku, Knížete pokoje, Světlo a Pravdu a Věčné Štěstí? Na prvých stránkách Písma svatého je Tvůj příchod již přislíben, a přece je na jeho posledním listu, k němuž nemůže být už nic přidáno, modlitba: Přijď, Pane Ježíši!

(Karl Rahner SJ /1904–1984/, úryvek z textu Bůh, který má přijít)