KARMEL

Mám strach z onoho církevního vlastenectví, jež se vyskytuje v katolických kruzích. Chápu vlastenectví jako cit přisuzovaný určité pozemské vlasti. Mám z něho strach, protože se bojím, že se jím nakazím. Ne proto, že by církev dle mého mínění nebyla takového citu hodna, ale proto, že v sobě nechci žádný cit toho druhu mít. Slovo „chtít“ tu není to pravé. Vím, s jistotou cítím, že veškerý cit toho druhu, ať má jakýkoli předmět, je pro mne zhoubný.
Někteří svatí schvalovali křížové výpravy, inkvizici. Nedokážu to posuzovat jinak, než že se mýlili. Nedokážu se zříct světla svědomí. Pokud mám za to, že v jednom bodě vidím jasněji než oni, já, jež stojím tak daleko pod nimi, pak musím přiznat, že v tomto bodě byli zaslepeni čímsi velmi mocným. Tím čímsi je církev jakožto společenská entita.

(Simone Weilová /1909–1943/, dopis J. M. Perrinovi OP, snad leden 1942)